Nová Paka, Hořice - Přes devět let doprovází nevyléčitelně nemocné v posledních dnech jejich života domácí hospic Duha z Hořic. Jeho pracovníci za tu dobu pomohli zvládnout fyzickou i psychickou bolest více než třem stovkám umírajících a jejich rodinám. U zrodu domácí hospicové péče v regionu stála před bezmála desetiletím zdravotní sestra Jana Sieberová se svým manželem, lékařem Pavlem Sieberem.

"Pro mě je to letos desetileté výročí, kdy jsem z hodiny na hodinu skončila na oddělení ARO a rozhodla se, že se chci věnovat lidem na konci jejich života," řekla Jana Sieberová minulý týden v novopacké knihovně, kde uspořádala autogramiádu své druhé knihy Naděje na konci cesty. Na rozdíl od té první, která vyšla před dvěma lety, v ní dává vedle vlastního svědectví hodně prostoru jak svým spolupracovníkům z Hořic, tak kolegům z řady jiných mobilních hospiců, jež po vzoru Duhy vyrostly v různých koutech republiky. V knize se tak čtenář dočte i o "zázracích v duších těch, kdo povolání ke službě umírajícím zaslechli a odpovídají na něj".

"Tito lidé vstupují do utrpení druhých, abychom mohli umřít jako lidé, s láskou, v bezpečí, se svými blízkými. Jsem moc vděčná za lidi v Duze, které kolem sebe mám. Mám je moc ráda a velmi si vážím, že tuto službu vykonávají," řekla Sieberová.

Impulz k napsání druhé knížky prý vzešel od kardinála Miloslava Vlka, se kterým autorku pojilo dlouhodobé přátelství. Právě na jeho přání do knihy zařadila i kapitolu Doprovázela jsem kardinála.

"Nikdy jsem se nesetkala s tak rozvinutou lidskostí jako u lůžek umírajících lidí. Tam dospíváte mílovými kroky. Mnohdy nejde najít vhodná slova, aby nebyla planá nebo falešná. Jde o to, projít s lidmi jejich cestu utrpení. Umíme ošetřit symptomy, ale daleko náročnější je s nimi být a čekat na smrt," svěřila se zakladatelka hořického hospice, jejíž příběh se stal inspirací dalším lidem k šíření myšlenky důstojného umírání. (zan)