Před dvěma lety byla v jičínském muzeu pořádána výstava nazvaná "Zebín - příběh jednoho vrchu", která přiblížila tuto populární lokalitu z mnoha hledisek. Téma nemohlo být přirozeně vyčerpáno docela, byla by ale škoda, kdyby některé zajímavé skutečnosti zůstaly zcela opomenuty. V následujících řádcích se proto dotkneme dvou na první pohled zcela nesourodých témat, jakými jsou vodní zdroje při úpatí Zebína a lidové pověsti o tajných podzemních chodbách pod tímto vrchem.

Je myslím obecně známo, že Zebín silně učaroval českému malíři, grafikovi a ilustrátorovi Cyrilu Boudovi. Ten pokládal Zebín za nejkrásnější kopec, který znal, a opakovaně ho zachycoval na celé řadě svých děl. O jeho niterném okouzlení tímto místem vypovídá i málo známá historka, která se vztahuje k období krátce před umělcovou smrtí. Někdy v letech 1982-1984 navštívil Cyrila Boudu v ateliéru jeho dlouholetý přítel, český spisovatel a autor divadelních her Adolf Branald. Cyril Bouda byl v té době již hodně uzavřený a rád vzpomínal. Během jednoho z jejich hovorů se prý Bouda nořil ve vzpomínkách stále hlouběji a hlouběji, vzpomínal na své rodiče, jak si za mlada psali dopisy, když tu najednou řekl: Na jídlo nemám vůbec chuť. Ale vím, jak chutná voda z jedné studánky pod Zebínem.

Která že to byla studánka, která Cyrila Boudu tolik zaujala? Není pochyb, že tu je řeč o kdysi vydatném zebínském prameni nazývaném studánka pod stodolami. Jen velmi stručnou zmínku o jeho existenci činí regionální historik a pedagog Antonín Houba ve své studii Libosad a Valdická obora, která vyšla na stránkách vlastivědného sborníku Náš domov v letech 1926-1927. Více informací bychom v regionální literatuře nenašli a studánka samotná již dávno neexistuje. V podobně svízelných situacích nám proto prokazují nenahraditelnou službu poslední žijící pamětníci, mezi něž patří i pan Jiří Kopecký (*1935) ze Sedliček. Podle jeho svědectví se tato velmi stará, pískovcovými kameny vyzděná a překlenutá studánka nacházela zapuštěná ve svahu těsně pod dnešní silnicí hned naproti jihozápadnímu štítu stodoly bývalého zebínského dvora. Studánka byla zničena svedením pramene do níže položených betonových skruží a terénními úpravami silnice v průběhu třetí čtvrtiny 20. století. Jiří Kopecký potvrzuje, že se jednalo o velmi vydatný, prakticky nejsilnější pramen v širokém okolí.

Podle tohoto pamětníka se na samém počátku padesátých let minulého století, kdy se rozrůstající město Jičín potýkalo s potřebou vydatnějších vodních zdrojů, obrátil na zástupce města jakýsi proutkař z Popovic, který tvrdil, že studánka pod stodolami, dále potom velká studna s pumpou mezi bývalým zebínským dvorem a hřbitovem s kostelem Všech svatých, dnes již zavezená velká panská studna v poli jihozápadně pod bývalým zebínským dvorem a malá, betonovými skružemi ohraničená studánka u vchodu do zebínské střelnice jsou vzájemně propojené a přímo pod vrchem Zebínem se ukrývá velké podzemní jezero, které by mělo jednou provždy zásobit Jičín dostatkem vody. Jelikož mu zástupci města dopřáli sluchu, vyhledal pomocí velké pružinové virgule vhodné místo ke kopání a pustil se do práce. Místo pro svoji sondu vybral na východním svahu Zebína, přibližně 15-20 m od malého lyžařského skokanského můstku směrem ke kostelu Všech svatých.

Výkopovými pracemi, které se přirozeně těšily nemalé pozornosti místních obyvatel, měl údajně dosáhnout hloubky až zhruba 25 m. Když se ale stále nedařilo vodu najít, přestalo město jeho prospektorský záměr podporovat, výkopové práce byly ukončeny a vyhloubená studna z převážné části zasypána. Podle svědectví dalšího významného pamětníka Františka Šámala (*1945), rovněž ze Sedliček, jenž potvrzuje výše uvedené vzpomínky na působení popovického proutkaře i lokalizaci studny a který se jako kluk do této studny spouštěl na prádelní šňůře, měla být kolem roku 1965 šachta hluboká ještě přibližně 5-6 m a místo z bezpečnostních důvodů oploceno. Později došlo k celkovému zasypání.

Na svérázný prospektorský počin popovického proutkaře se zapomnělo, ale pozůstatek jeho studnařské šachty záhy vstoupil nesmazatelným způsobem do místního folklorního podání. Jak vzpomíná další pamětník ze Sedliček Rudolf Šindelář (*1943), již v první polovině padesátých let 20. století si chlapci ze Sedliček během svých dětských her ukazovali na východním svahu Zebína, přesně v místě proutkařovy šachty, záhadný, údajně vyzděný otvor překrytý kamennými deskami, který byl považován za vstup do tajné podzemní chodby směřující na jičínský zámek.

K záhadně působícímu reliktu studnařské šachty se pojí i další, velmi poutavá pověst o podzemní chodbě, za kterou vděčíme novináři a kulturnímu činiteli Radovanu Sálovi (*1945) z Jičína, který ji vyslechl v sedmdesátých letech 20. století, kdy pracoval jako civilní zaměstnanec ve valdické trestnici. Podle ústního podání obyvatel Valdic, a především starých vězeňských dozorců měla v klášterním kostele začínat podzemní chodba, do níž byl tak velký vstup, že by tudy mohl projet kůň. Z klášterního kostela prý vedla zděná podzemní chodba na východní či jihovýchodní úpatí Zebína, kde ústila v jakési studni či skružích překrytých betonovými deskami. Odtud měla chodba pokračovat až do kostela sv. Ignáce v Jičíně, ale tento úsek měl být již dávno zasypaný a neprůchodný. Podle vyprávění starých vězeňských dozorců měla koncem padesátých let touto podzemní chodbou utéci skupinka vězňů, neboť v klášterním kostele se v té době nacházely výrobní dílny. Jejich útěk byl ale díky pravidelnému přepočítávání vězňů včas odhalen. A protože vězeňští dozorci o podzemní chodbě dobře věděli, zamířili neomylně ke skružím na východním svahu Zebína, kde si na uprchlé vězně počkali, a v okamžiku, kdy vystoupili z podzemní chodby, je okamžitě zadrželi. Komunistický režim se prý skutečnost, že se vězňům tímto způsobem podařilo utéci z nejstřeženější věznice, snažil přirozeně utajit, ale o celé historce se stejně mezi lidmi vyprávělo.

Jakkoliv je tedy etiologická pověst o vzniku Zebína, který čert vysypal ze své boty, všeobecně známá, autentickému živému folklornímu podání spjatému s vrchem Zebínem po celou druhou polovinu 20. století jednoznačně dominují lidové pověsti o podzemních chodbách. Důkazem jsou i další dvě zajímavé látky, u nichž bohužel nevíme, zda byly kromě dětských kolektivů sdíleny i dospělými posluchači. Jejich působivost i fantastické vyznění každopádně zaujmou.

V srpnu 1987 jsem byl jako téměř jedenáctiletý chlapec na pionýrském táboře Cidlina u Železnice, kde s námi byli i kluci z Valdic. Jeden z nich nám jednou barvitě vyprávěl o tom, kterak z kapličky na Zebíně vede podzemní chodba do valdické věznice - bývalého kartuziánského kláštera. Věděl to prý díky tomu, že jeho táta pracuje ve věznici a jeden z jeho kolegů má od kapličky na Zebíně služební klíče. Tento kolega prý vzal jeho tátu s několika dalšími zaměstnanci trestnice jednou do kapličky na Zebíně a všechno jim to tam ukázal. Uvnitř kapličky je prý v podlaze u oltáře takový kámen nebo snad dlaždice, která se nechá zvednout, a pod ní začínají příkré schody, které vedou hluboko do nitra kopce. Po tomto schodišti údajně sestoupili až úplně dolů, někam na úroveň úpatí Zebína, kde schody končí. Tam jejich výprava skončila, ale ten tátův kolega jim prý ještě posvítil baterkou, takže zřetelně viděli kus chodby, jak se narovnává a pokračuje směrem do Valdic. Rozhodně se nejedná o ojedinělé vyprávění, naopak se zdá, že v osmdesátých letech 20. století byly tyto pověsti mezi dětmi z Valdic populární a kolovaly v různých verzích. Dokládá to vzpomínka pedagoga Petra Balcara (*1980), který v druhé polovině osmdesátých let navštěvoval základní školu ve Valdicích, kde během jedné ze školních družinových vycházek vyslechl od spolužáků či družinářky pověst o tom, že z kapličky na Zebíně vede tajná podzemní chodba až na vzdálený hrad Trosky.

Přidejme závěrem ještě krátkou zmínku o jedné podzemní chodbě, která je na rozdíl od těch předešlých skutečná. Nejedná se o žádnou tajnou únikovou chodbu, jejíž technické parametry by dalece přesahovaly samotný vrchol stavebního inženýrství 21. století, jak je již od dob baroka pro folklorní podání příznačné. Jde o krátkou vyzděnou a klenutou podzemní chodbu, která začínala v bývalém zebínském dvoře a ústila ve stěně velké studny s pumpou mezi bývalým zebínským dvorem a hřbitovem s kostelem Všech svatých. Pamětník Jiří Kopecký vzpomíná, kterak na místě dnešní bažantnice (mezi bývalým dvorem a hřbitovem) stávaly tzv. dělnické domky, dříve to bylo severovýchodní křídlo panského dvora (Sedličky čp. 1). Polovina tohoto křídla byla počátkem osmdesátých let zdemolována a kromě bažantnice je dnes místo prázdné.

Přímo před štítem severovýchodního křídla budovy se prý za jeho dětství nacházel v zemi poklop, kterým se nechalo vstoupit do zhruba 15 m dlouhé podzemní chodby vedoucí do stěny panské studny. Chodba byla vedena přibližně 1,5 m pod povrchem země a měla mírný spád směrem ke studni. Z toho lze usoudit, že původní vstup do chodby se nejspíše nacházel v některém sklepení zebínského dvora. Tato situace není zase až tolik ojedinělá, existence krátkých podzemních chodeb spojujících obytné objekty se stěnami studen je doložena v celé řadě historických lokalit České republiky, nám nejbližším příkladem je krátká podzemní chodba mezi sklepením hradního paláce a studnou na zřícenině Zvířetice u Bakova nad Jizerou.

Na existenci chodby ze zebínského dvora vzpomíná i František Šámal, který do ní jako malý chlapec rovněž lezl v rámci klukovských her. Jeho vzpomínky však mají trochu jiný charakter. Šámal popisuje identický vstup do chodby u štítu dělnických domků, udává stejný popis podoby a délky chodby, pouze na její konec neumísťuje studnu, nýbrž podzemní místnost přibližně 5x5 m velkou, která byla až do poloviny zatopená vodou. Pokud tedy chcete vědět, jak tomu doopravdy je, nezbývá vám než odsunout betonový poklop studny a nahlédnout do jejího nitra. Potom byste dle slov Jiřího Kopeckého měli v západní stěně studny spatřit železné dveře, které uzavíraly otvor chodby, aby do studny nikdo nespadl.

Pokud jste náhodou nějakou podobnou pověst v dětství či dospělosti také slyšeli, bude pro mne nesmírně cenné, když se o ni se mnou podělíte, neboť pro folkloristický výzkum mají vzpomínky pamětníků nenahraditelný význam. Můžete se mi ozvat buďto přímo na telefonní číslo 724 514 301, nebo prostřednictvím redakce Nových novin. Pavel Kracík