Jičín - O osmdesát let zpět v čase se přenesli posluchači v jičínské knihovně při přednášce univerzitního profesora Roberta Kvačka. Ten přiblížil události z období mezi mnichovskou dohodou a osudným březnem 1939, kdy zbytky českých zemí přišly o svoji suverenitu. Původ a následky nastalé situace i osudy aktérů vylíčil ve svém vyprávění, které nazval příznačně Po říjnu březen aneb nedohlédli konců.

Historická zkušenost podle něj říká, že právě dohlédnout konců je velké umění. Tvůrci velké politiky prý nevidí přes vlastní pupek a nadšeně si hrají se sirkami nad sudem prachu. O historii začínají politikové přemýšlet až po funusech.

"Pražští Němci před osmdesáti lety vítali v ulicích německé vojáky, studenti demonstrovali, jak je Češi pronásledují. Nedohlédli konců. Mnoho z těch studentů nedostudovalo, povolala je německá armáda.

Aktéři našeho zúženého příběhu brali konce velmi tristní. Kdybychom jim řekli, pohlédněte do koule, toto je vaše budoucnost, tak by odmítli. Dohlédnout konců je jednou z vlastností historie a ráda by ji přenesla na ty, kteří rozhodují. Oni si nás někdy zavolají a mluví s námi, ale ne vždy nás poslouchají. Ale my zase tolik nerozumíme správě věcí veřejných," míní Kvaček.

Proslulý historik, který se specializuje na dějiny 19. a 20. století, zvláště na dějiny diplomacie mezi světovými válkami a v období 2. světové války, se posluchačům svěřil, že zkoumání historie pro něj nebylo vždy zrovna příjemné a leckdy vedlo k poznání drsné reality.

"Jako student jsem objevil záznamy telefonických rozhovorů mezi Háchou, Chvalkovským a Beranem. V Praze je zapisovala poštovní úřednice. Objevil jsem hlavního agenta československé rozvědky, který hrál v březnu důležitou úlohu. Přivedl jsem k výpovědím pro historiky dva hlavní československé zpravodajce té doby. Jsou to senzační objevy pro novináře, ale mně srážely náladu, jak se postupně objevovaly. Není to příjemná látka pro historika," přiznává.

Uznávaný badatel a držitel několika významných ocenění Kvaček měl v průběhu let možnost hovořit s řadou lidí, kteří přišli do kontaktu s přímými aktéry dějinných událostí před osmdesáti lety, jejich potomky či rodinnými příslušníky a kolegy. I z jejich svědectví při formování svých poznání vycházel. Jak se původní představy hybatelů dějin lišily od pozdějšího vývoje, může být podle něj varováním i pro naši budoucnost. (zan)