Jičín - O osudu někdejšího zlatého pokladu republiky přednášel v jičínské knihovně investigativní novinář a badatel v historii Stanislav Motl. Téma označil za depresivní, protože informace tohoto rázu se jeví až jako neuvěřitelné a v médiích se neobjevují. "Je to moje osudové téma, které mi i hodně zkomplikovalo život. Když jsem po osudu našeho zlata začal pátrat, jedna paní archivářka mi řekla, že národ není na tuto informaci připraven."

Když v roce 1982 na Ruzyni přistály tři letouny z Británie se zlatými cihlami a mincemi, Československá tisková kancelář tehdy vydala strohou informaci, že přijelo zlato zadržované ve Velké Británii a že součástí dohody byly mezivládní smlouvy. "Příběh jsem začal mapovat v roce 1996, kdy jsem dostal utajenou informaci, že národní banka bez vědomí veřejnosti naše zlato prodala. Dva archiváři riskovali nejen vyhazov z práce za to, že mi pomohli s pátráním, ale v té době také vězení, protože tyto informace měly režim přísného utajení, veřejnost neměla vědět, co se stalo," tvrdí Stanislav Motl.

Když začal pátrat, jak naše zlato vzniklo, dostal se k roku 1918. Tehdejší ministr financí Alois Rašín se nechal inspirovat Národním divadlem a vyhlásil sbírku na zlatý poklad republiky. "Lidé byli velmi nadšení, že mají republiku, a během krátké doby se sešlo 94 tisíc kilogramů zlata a stříbra. Rašín chtěl, aby naše koruna byla kryta zlatem. Po smrti Rašína v roce 1924 jsme měli 40 tun zlata."

Později se rozjela německá a polská kampaň, že naše země zlatý poklad ukradla v Rusku. O tom také hovoří film Poklad ruských carů, vzniklý v rámci Motlova cyklu Stopy, fakta, tajemství pro Českou televizi.

"Už v třicátých letech po dalších nákupech jsme měli 96 tun zlata. To bylo na tehdejší Evropu mimořádné množství. Prezident Beneš věřil Západu a snažil se deponovat zlato do bezpečí, jak si myslel, do Velké Británie. Hitler po svém nástupu deponoval do Říše zbylých 14 tun a Němci potřebovali další peníze na tažení do Polska. Šéf naší národní banky musel do Velké Británie poslat dopis a Britové na základě toho vydali asi 25 tun Německu," líčí badatel. Další část pokladu měla později skončit v Kanadě za nákup zbraní.

"Na konci války objevili vojáci generála Pattona v solných dolech obrovské bohatství, mezi ním mince a další zlato v pytlích s visačkou Československé národní banky. Bylo to zlato stažené z okupovaných zemí. My jsme požadovali vrátit 45 tun. Měli jsme dostat 24 tun s tím, že zbytek pokryjí reparace od Německa za zničené hospodářství. Do pádu železné opony v roce 1946 nám stihli Britové vydat šest tisíc tun, další podmiňovali například náhradami za znárodněné majetky emigrantů. V roce 1951 jsme se tak ocitli na prahu hospodářské krize," míní Motl. Po roce 1959 přišlo na řadu ještě splácení takzvaného vojenského úvěru.

"Dopadlo to tak, že jsme zaplatili 80 milionů dolarů Spojeným státům, 24 milionů dolarů Velké Británii a poté nám bylo vráceno 18,4 tuny zlata. Všechno bych pochopil, byť je to možná na rozhořčení, ale s čím se nemůžu ztotožnit, je další osud. V roce 1996 naše tehdejší úřednická vláda utajeně zlato vykšeftovala za dluhopisy. Natočil jsem o tom krátký film do pořadu Na vlastní oči a pak po reakci banky začal psát knihu."

Československo podle něj mělo mít při dělení skoro sto tun zlata. Slováci dostali 45 tun. "Bankéři mě měli už plné zuby, a tak mi jeden přiznal, že prodali i mince na váhu. Při pátrání jsem se dostal do podsvětí mezi lidi, kteří s těmi mincemi obchodují. Byly na černém trhu," tvrdí Motl.

"V roce 2012 zbylo asi 9 tun zlata a v roce 2013 Poslanecká sněmovna schválila dodatek zákona o ČNB, kterým předává stát zbytek zlata národní bance s tím, že je může prodat, komu chce, a nemusí transakci zveřejňovat." (zan)