Jičín - Každý z nás je anděl, ale jen s jedním křídlem. Musíme se obejmout, abychom mohli létat.

Vedle vánočního blahopřání s tímto poetickým textem od lanškrounského faráře Zbygniewa Czendlika leží na stole cukroví, vedle hoří svíčky na adventním věnci a polský kněz Pawel Szumilas vypráví o svém působení v Čechách a o tom, co pro něho znamená Štědrý den.

"Přání od mého přítele Zbygniewa Czendlika mě potěšilo, je to krásné motto, které vystihuje poselství těchto svátků, že nemáme být sami, ale že potřebujeme jeden druhého," říká vikář Pawel Szumilas.

V Česku žije třináct let, a jak sám říká, dá-li Pán Bůh, příští rok oslaví v Jičíně dvacet let kněžství.

Jací jsou podle vás Češi?

Z pohledu člověka, který začínal v Náchodě jako kaplan a česky uměl říct maximálně dobrý den nebo pozor vlak!, to nebylo jednoduché. Zpočátku jsem promluvy vedl v polštině a jeden ochotný pán je překládal. Dokonce jsem po prvních čtyřech měsících v Náchodě sloužil půlnoční mši. Místním musím poděkovat, protože mě i přes jazykovou bariéru vřele přijali. První kontakt s Čechy byl naprosto příjemný. Kromě toho, že na mě zdejší lidé působí dobrosrdečným, přátelským dojmem, taky si velmi cením jejich tolerance. Taková je moje zkušenost.

A co se týká povahových rysů, rozdíl mezi Polskem a Českou republikou není zase tak velký. Možná se trošku lišíme mentalitou, ale jinak máme hodně společného.

U nás se toho o Polsku - jeho historii a o současnosti nemluvě - moc neví a stejně tomu asi bude i obráceně. V mnohých z nás přežívají stereotypy a předsudky. Oba národy přitom žijí vedle sebe už staletí a také jazykově jsme si hodně blízcí.

Docela mě překvapilo, že byl ve Vratislavi uzavřen český konzulát. Byl bych velice rád, pokud se naplní přísliby, že bude znovu otevřen. V Polsku se například na různých místech už od začátku devadesátých let konají pravidelná setkání křesťanů z obou zemí, ale třeba tady u nás se o tom neví, což je velká škoda. A uzavření konzulátu jistě nepřispívá k tomu, abychom se vzájemně více setkávali a blíže poznávali.

Domnívám se, že je důležité, aby se navazovaly kontakty a přátelství mezi lidmi, přímo mezi rodinami. Soused přece není jen někdo, kdo vedle mě žije, ale mě zajímá, jak ten člověk žije, jaká je jeho kultura a tradice. Prostor pro sblížení vidím hlavně u mladé generace, u dětí, protože přes ně se otevírá cesta k rodičům.

Čím si ale vysvětlujete, že oba národy k sobě zatím nenašly cestu?

Myslím, že potřebujeme dobré historiky, kteří by zpracovali dějiny a tím pomohli hledat společné kořeny. Vždyť historie obou národů se v minulosti častokrát prolínala a pravdou bohužel je, že to nebyly jen pozitivní okamžiky. Velmi mě mrzí, že jsme v roce 1968, tedy polská armáda, násilím vstoupili do Československa. Neměli jsme tu co pohledávat a chovali jsme se jako pánové, tím mám na mysli především tragickou událost, která se odehrála právě tady v Jičíně na Letné, kde polský voják zavinil smrt mladého člověka. To jsou staré a bolestivé rány, které stále přetrvávají. Další historický problém představuje třeba Těšín, ale tam spolu lidé z obou stran vycházejí docela dobře, je tam i hodně polsko-českých manželství.

V každém případě by bylo dobré, pokud by se zpracovala historie a přeložila z češtiny do polštiny a obráceně, aby mladí lidé měli přehled, a mohli tak nalézt fundované odpovědi na často závažné otázky.

Nejste jediný polský kněz v Česku, kolik vašich krajanů u nás působí?

Dnes je to určitě přes dvě stě. Do Česka jsme přišli vypomáhat, to znamená, že my jsme odpověděli na potřeby místní církve, která neměla dostatek kněží. Myslím si, že velice rozumný byl pan arcibiskup Otčenášek, který byl jedním z prvních, který se obrátil s žádostí o výpomoc do Polska.

Velmi si vážím také iniciativy biskupa královéhradeckého Dominika Duky, který jako jediný biskup v České republice pořádá každoročně předvánoční setkání všech polských kněží, kteří působí v jeho diecézi. Kromě toho se rok co rok setkáváme také s panem velvyslancem a kardinálem v Praze.

U nás se nedostává nejen lidí vhodných vykonávat kněžské povolání, ale je tu i podstatně méně věřících. Dlouhodobé průzkumy ukazují, že patříme mezi země s nejvyšším podílem lidí bez vyznání, jsme zarytými ateisty. Polsko s vysokou religiozitou je na opačném konci žebříčku. Co z toho pro vás, jako polského faráře, vyplývá? S jakou představou nebo ideály jste sem přijížděl?

Popravdě řečeno, moje představy o situaci v Čechách byly jen mlhavé. Na zdejší realitu jsem nebyl příliš připraven.

A ten rozdíl vidíte v čem konkrétně?

Možná hlavní rozdíl je v tom, že u nás katolická církev mohla a dokázala oslovit děti a mládež i v tom nejbolestivějším období, v době totality. Samozřejmě, také v Polsku muselo po nástupu komunistů náboženství ze škol pryč, ale kněží byli natolik vytrvalí, že se jim podařilo vedle far vybudovat pastorační centra, a tak děti nechodily na náboženství do škol, ale právě do takových center a na vesnicích přímo na fary. Náboženství se zde vyučovalo v podvečerních a večerních hodinách a v těchto církevních budovách nemohli komunisté výuku už zakázat. A v pozdější době se pak náboženství vrátilo i do škol, jako nepovinný předmět. Mimochodem, pastorační centra v Polsku dál zůstávají. Komunistické moci se nepodařilo církev zdecimovat tak jako u vás, kde na dlouhá desetiletí došlo k přerušení té kontinuity.

Těch příčin je ale určitě víc a zasahují do mnohem vzdálenějších časů. Situace u vás je do jisté míry ovlivněna historickým vývojem. Počátek sahá do období husitských válek, dalším mezníkem byla Bílá hora a vlastně celé období Habsburské monarchie až po vznik samostatného státu. A přiznejme si, že v některých etapách katolická církev selhávala, třeba v době násilné rekatolizace obyvatelstva. Historické události, které přes váš národ prošly, byly velmi bolestivé a složité a určitě neprospěly ani národu jako takovému.

Jak vidíte situaci dnes?

Za mého působení v Náchodě jsem se setkal s mladíkem a on tvrdil, že je nevěřící. Říkal, pane kaplane, podívejte se: tady je katolická církev, tam je husitská církev, tam českobratrská, tady zase Jednota bratrská... A pak se mě zeptal, která církev je ta pravá? A to byla právem položená otázka. A teď musíte vysvětlovat, že začátek byl jenom jeden, to znamená, že Kristus založil jednu církev a řekl Petrovi, na tobě zbuduji svou církev a brány pekelné ji nepřemohou. Samozřejmě události se pak vyvíjely, přišla reformace, v době protestantismu došlo k dalšímu štěpení. Ale to bych teď nechtěl rozebírat, chci jen říct, že Češi obecně nejsou ateisté, jak se často tvrdí, ale většinou jde o lidi hledající. Je možné, že ještě budou dlouho hledat, než najdou správný směr, ale někteří už přišli na to, že svůj život, svou víru musí na něčem postavit. Jde jen o to, jestli to bude politika, konzumní způsob života, VyVolení, nebo něco jiného?

Vraťme se ještě na začátek té otázky, jak jste se v Česku krátce po příchodu cítil?

No, nebylo mi do smíchu. Ptal jsem se děkana, proč nejsme ve školách, proč tam katecheti nejdou vyučovat a nevede se tu normální náboženský život jako u nás. A on mi říkal, to nejde. Ti, kteří chtějí, chodí na děkanství nebo na faru. Tady v České republice hodně záleží na řediteli školy, jestli je výuce náboženství otevřen. Nakonec i tady v Jičíně máme dobrou spolupráci se školami.

Říkal jste si někdy, že jste měl raději zůstat doma? A kde se vlastně dnes cítíte doma?

Musím upřímně přiznat, že ano. Kolikrát jsem si říkal, už se vrátím. Ale pokaždé jsem tu myšlenku zavrhl. Víte, v Polsku je život kněze náročnější v tom, že od něho věřící hodně vyžadují a očekávají a on se jim musí náležitě věnovat. Zase ale nemá tolik starostí s běžným provozem fary, kostelů, různými opravami a nemusí se zabývat ani stravováním, protože snídani a oběd má připraven. To se týká i praní prádla a podobně. Rád bych zdůraznil, že tady v Jičíně i díky ochotným farníkům mám velmi příjemný život. Ale co ostatní kněží? V některých farnostech to opravdu nemají lehké, o všechno se musí postarat sami, nemají kostelníka ani ministranty.

Nechci ale, aby to vyznělo, jako že si stěžuji. V Čechách jsem třináct let a jsem rád, že tu mohu být. A kde se cítím víc doma? Když jsem v Čechách, myslím na Polsko, a když jsem v Polsku, myslím na Čechy, co se děje na faře, jak to tam zvládají...

Nacházíme se v čase Vánoc, co pro vás osobně nadcházející svátky znamenají?

Pro mě Vánoce znamenají setkání s láskou. S Boží láskou. Je to čas setkání s Pánem Bohem, který se chtěl přiblížit člověku, a proto poslal na svět svého jednorozeného syna Ježíše Krista. Bůh nám tím vyšel vstříc a to je věčné poselství, které si připomínáme právě o Vánocích.

Samozřejmě je tu ještě jeden rozměr Vánoc, že jsme ochotni naslouchat jeden druhému, že máme čas na svou rodinu a prožívat nádherný okamžik setkání se svými blízkými. I když býváme už trošku unaveni, tak jsme ochotni na štědrý večer usednout k jednomu stolu, abychom si jeden druhému viděli do očí. To je opravdu silný zážitek, který dotváří neopakovatelné kouzlo Vánoc.

Pečení cukroví, zdobení stromku a příprava štědrovečerního kapra. To jsou hlavní symboly tradičních českých Vánoc. Jaké jsou tradice v Polsku?

Jsou hodně podobné. U nás například než lidé usednou ke stolu, tak se musí všichni nejprve usmířit. Manžel se svou manželkou, rodiče s dětmi a děti s rodiči. Součástí tradice je čtení z Písma svatého, modlitba a také bílá oplatka, která se u štědrovečerního stolu rozlomí na několik dílů a rozdělí mezi členy rodiny, jako symbol eucharistie.

Teď si vzpomínám, že mě velice překvapila první večeře na Štědrý den v Čechách. S panem děkanem jsme měli takové malé posezení, kde mi nabídli řízek s bramborovým salátem. To u nás není, protože v Polsku se drží půst až do půlnoční. Kromě ryby, která je symbolem křesťanství, se jiné maso nepodává. Nechtěl jsem odmítnout, a tak jsem poprvé v životě jedl na Štědrý den řízek.

Vzpomínáte si ještě na vánoční atmosféru, kterou jste prožíval jako dítě? Jak dlouho jste věřil, že dárky nosí Ježíšek?

My jsme pokaždé zdobili stromek na Štědrý den, a pak jsme jako děti musely místnost opustit, a když jsme se po večeři vrátili, tak už tam najednou byly i dárky. Se sestrou jsme si říkali, jak je to možné, když jsme všichni byli celou dobu spolu. Dlouho, opravdu dlouho jsem věřil, že dárky nosí Ježíšek.

Vybavíte si, který dárek vám v životě udělal největší radost, a co byste si přál najít pod stromečkem?

Nějakou krásnou knížku, ta mě vždycky potěšila.

Následující otázka bude asi nadbytečná, ale přesto: věříte na zázraky, a to nejen o Vánocích?

Věřím, věřím, věřím! Na malé každodenní i ty velké. Některé věci si nejsme schopni rozumem vysvětlit a možná, že se každý z nás alespoň jednou v životě v duchu ptal sám sebe, proč se to stalo, jak k tomu došlo, proč to udělal... Jsou zkrátka události, já bych řekl zázraky, které musíme s pokorou přijmout. Takovým případem je třeba poutní místo Lurdy. Konzilium lékařů stanoví diagnózu nevyléčitelné nemoci, a ten člověk se odtud najedou vrací úplně zdráv.

První největší zázrak bylo narození Ježíše, kdy se boží slovo stalo člověkem. Bůh se stal člověkem, Kristus přijal lidskou podobu. A bez zázraku vtělení by nebyl ani velký zázrak vzkříšení. Bůh skrze narození Krista, jeho umučení a zmrtvýchvstání člověka vykoupil. To byl zázrak, který se už neopakuje!

Pro vás je konec roku asi hodně hektický, jak prožíváte toto období. Najdete si čas na odpočinek?

Myslím, že pokud člověk chce, tak si vždycky čas najde. Každý den celebruji mši a kromě toho je kněžský breviář. Liturgie tak vlastně kněze vede k tomu, aby se zastavil a v klidu si připravil text, nějaké sdělení, které by chtěl předat věřícím.

Vy už máte text připraven?

Připravuji ho. Letos asi budu v Jičíně na půlnoční kázat. Samozřejmě ve filiálních kostelech kážu, ale pokud jsou v Jičíně dva kněží, tak jsem tady zatím dával přednost jičínským kaplanům. I když jsem se česky naučil, přece jen je znát jistý rozdíl ve výslovnosti a v přízvuku, a proto se mi zdálo vhodnější, aby mši vedl někdo místní. Na druhou stranu jsem se ale setkal i s tím, že Čech víc naslouchá tehdy, když hovoří cizinec, protože se musí víc soustředit.

Jak prožíváte Štědrý den?

V rodině, s panem kaplanem jdeme vždy k někomu, kdo žije sám a společně s ním pak povečeříme.

Na Štědrý den bývá v kostelích plno, přicházejí i ti, kteří se těmto místům jinak spíše vyhýbají. Čím si to vysvětlujete?

To je právě to znamení, že národ v jádru není tak ateistický. Je to znamení, že člověk hledá a cítí, že není možné, aby svět kolem něj existoval tak nějak sám o sobě, že něco nebo někdo musí být za tím vším. Někoho třeba osloví sváteční výzdoba kostela, jiného víc zpěv a dalšího promluva a čtení z Písma. A na někoho působí společenství lidí, najednou se totiž necítí osamocen. Těší mě, že lidé nejsou lhostejní, vážím si každého, kdo přijde na půlnoční.

Víra je hodně osobní, jak jste k ní dospěl vy? Kdy jste se rozhodl být knězem?

U mě to bylo dáno prostředím, ve kterém jsem vyrůstal. Rodiče byli hluboce věřící, ale nikoliv na úkor rodiny. Byli jsme taková normální katolická rodina. Nejdřív byla modlitba a pak práce a různé povinnosti a vše, co patří k běžnému životu. Bylo to spojení víry a praktického života. Celý týden jsme si museli plnit své povinnosti a nejvíc práce bývalo v sobotu. Ale neděle byla svátečním dnem, začínala společnou snídaní, následovala společná cesta do kostela, společný oběd a pak jsme společně trávili odpoledne. Proto také v Čechách těžko nesu, když vidím, jak někdo v neděli staví a vůbec hodně pracuje. U nás k neděli patřilo sváteční oblečení, pokaždé to byl svátek.

A kdy jste dospěl k životnímu rozhodnutí stát se knězem?

Bylo to na gymnáziu, někdy ve třetím ročníku. Přivedl mě k tomu můj farář, který zastával myšlenku, že je potřeba nejen udržovat kostely a fary, ale že je potřeba věnovat velkou pozornost také duchovní stránce. Neustále s sebou nosil breviář a do kostela chodil už půl hodiny před každou mší a čekal ve zpovědnici. Vždy si udělal čas na věřící, protože on je tu pro ně, on na ně čeká, ne obráceně. On a moji rodiče na mě hodně zapůsobili, a tak jsem vstoupil do semináře. Studoval jsem sedm let, ale už od třetího ročníku jsme zároveň chodili také normálně fyzicky pracovat, abychom poznali obyčejný život běžného člověka.

Kde jste pracoval?

Pocházím z Horního Slezska a to je kraj, kde se od nepaměti těžilo. Takže jsem chodil do dolů. Tam jsem mohl poznávat život rodin, jejich radosti, starosti a bolesti. Rád vzpomínám na čtvrtého prosince, to byla vždy velká událost, protože se slaví svátek svaté Barbory. Mše svatá se někdy sloužila i přímo v dolech, v takové malé kapličce. Ostatně tatínek byl také horník, v naší rodině se tohle povolání předávalo z generace na generaci.

Jak často jezdíte do Polska, udržujete kontakty se svými krajany?

Poslední dobou navštěvuji Polsko málo, ale třeba z Náchoda jsem jezdil domů každý měsíc. Teď mě limitují jednak delší vzdálenosti, ale také mnohem víc povinností. Mám sice výborné spolupracovníky, ale jako administrátor farnosti přece jen cítím velkou odpovědnost. Těch akcí je rozjetých docela dost, jde především o opravy kostelů ve Veliši, na Novém Městě v Jičíně, v Lužanech. Nedávno se dokončila rekonstrukce kostela v Bukvici a částečně na Bradech a chystáme opravu kostela na Samšině.

Co patří k největším změnám, které jste zaznamenal za roky působení v Česku? Jsou to právě opravy církevních objektů?

V tom vidím určitě velký pokrok. V této souvislosti bych rád řekl, že i když mezi státem a církví existuje napětí, tak neshody nejsou takové, aby neumožnily provádět opravy kostelů, far a památkových objektů. Za posledních deset let se jich obnovilo značné množství. To je pro mě zázrak. Snad každé město, obec a vesnice by se měly snažit dát dohromady svou dominantu a i přístup starostů a zastupitelstev je velmi pozitivní. Já jsem ještě nepotkal starostu nebo zastupitele, který by mi řekl, že kostel či kapli opravovat nebudou, že to nepotřebují. Spíš mě vždycky starosta nebo starostka povzbudili a navrhovali, že do toho půjdeme společně. A tak jsme opravili kostely například v Hřídelci, v Bělohradě, v Mlázovicích, v Červené Třemešné a na dalších místech a z toho mám upřímnou radost.

Často se mluví o krizi křesťanství a také o tom, že současná doba připomíná pozdní Řím se všemi nectnostmi, třeba dekadencí, kterou často produkuje masová pop-kultura a honba za konzumem. Sdílíte myšlenku, že evropský duch je vyčerpán?

Ne, nesdílím takový pesimismus. Vše se neustále vyvíjí a mění a křesťanství i v minulosti prožívalo období úpadku a pak se znovu povzneslo a tak tomu bude až do konce světa. Můj známý říká, že internet ani člověk církev nezničí. Současná doba ji neohrožuje, církev je postavena na Kristu, není postavena na člověku. Má v sobě i lidský prvek, ale důležitější je ten prvek božský. Církev a křesťanství trvá už dva tisíce let a existuje i na prahu 21. století. Můžeme sice říct, že Evropa a potažmo celá západní civilizace na tom teď není dobře, ale podívejte se na vývoj v Africe a v Jižní Americe, tam je křesťanství dlouhodobě na vzestupu. Je tam velký počet kněží, věřících a pokřtěných. Evropa může zažívat krátkodobé vyčerpání, ale věřím, že se vrátí ke svým kořenům, protože srdci Evropana je nejblíž křesťanství, Kristus.

Jaké místo by měla církev zaujímat ve společnosti, a je tady pro ni ještě místo?

Určitě. Mělo by se víc mluvit a psát o charitě. Jde o skutky lásky k bližnímu, a to nejen vůči věřícím, ale vůči všem. Církev, její kostely a fary, ale také její charitativní organizace jsou otevřeny všem lidem. Vedle modlitby tady jsou i konkrétní činy a v tomto ohledu církev měla a má významnou roli ve společnosti. (jn, ft)

Pawel Szumilas žije v České republice třináct let, nejprve působil v Náchodě, poté v Lázních Bělohradě a nyní spravuje jičínský vikariát. Pochází z Horního Slezska, narodil se v roce 1960 v Myslowicích u Katowic a zanedlouho oslaví dvacet let kněžství.