Jičín - V posledních patnácti letech strávil tisíce hodin v archivních a muzejních badatelnách, rozhovory a korespondencí s řadou pamětníků. Čerstvý osmdesátník, kterému byste jeho věk nehádali, Vladimír Úlehla se ve své badatelské práci zaměřil na Jičín a jeho život v druhé polovině 19. a počátkem 20. století.

Jako uznání za jeho neúnavnou vlastivědnou a popularizační práci ho Pekařova společnosti před pár dny zvolila svým čestným členem.

Vladimír Úlehla přitom není vystudovaný historik a k badatelské práci se dostal po pádu komunismu vlastně náhodou, když pracoval na publikaci mapující počátky normalizace na Jičínsku. "Cílem bylo shromáždit maximum materiálů, které by ukazovaly politický vývoj v letech 1967-1970. Materiály z jednotlivých okresů se pak shromáždily a vydaly jako souborná práce. A ta práce mě zaujala," nastiňuje začátky své badatelské činnosti Vladimír Úlehla.

Proč zrovna vy, když předtím jste se o historické bádání nezajímal?

V té době nebyl po ruce jiný vhodný kandidát a já jsem měl jistou morální výhodu, že jsem strávil třináct let v maringotce, když mi v rámci normalizace bylo znemožněno učit. Určitou roli sehrálo i to, že jsem byl spoluautorem brožury o srpnu 1968, kde podstatnou část tvořily snímky fotografa Josefa Knoppa, já jsem dodal text. Byla to brožura účelová, nic zvláštního, ale asi jsem tím na sebe upozornil, a když pak trochu tlačili, tak jsem kývnul.

Nelitoval jste, bylo to spousta práce?

Strávil jsem s tím celý rok, ale rozhodně jsem nelitoval. Celý život mám velkou touhu po poznání a tady bylo vzrušující, když jsem přicházel na to, jak se i straníci se vším novým, co přicházelo, potýkali, jak ožívali sokolové, skauti, zemědělci, odbory... Tupejch internacionalistů nebylo mnoho, nebo byli rokem 68 narušeni. Později pak samozřejmě zacouvali. Práce ovšem měla slabinu. Stále to byly převážně dějiny strany, dějiny KSČ. K osudům obyčejných lidí jsem se moc nedostal, protože k dispozici jsem měl především stranické materiály.

Na vás normalizace poměrně tvrdě dolehla. Podstatnou část svého produktivního života jste nesměl vykonávat povolání učitele. Jaký to byl pocit vrátit se prostřednictvím archivních materiálů zpět v čase?

Tak našel jsem o sobě něco, co jsem třeba nevěděl, ale nebylo to pro mě nějak zvlášť podstatné. Jen jsem se trochu divil. Pochopil jsem, že ze mě udělali ideového zloducha na průmyslové škole, který vše zosnoval a svedl ostatní. Ta koncepce byla velice pohodlná, vše padlo na mě, Ádu Valnohu a Prochora, ostatní byli čistí. Bylo to ale tak okaté, že i někteří okresní funkcionáři, jak jsem se dočetl, na to poukazovali.

Jak se člověk dostane od bádání o událostech nedávných k bádání nad sto a více let starou historií?

Zajímal mě obyčejný život lidí. Četl jsem různé věci ze středověku zaměřené na každodenní život a to poznávání každodennosti mě zaujalo, tak jsem začal koukat, jak se žilo v Jičíně na konci 19. století. Pak se mi z toho vyloupl jako nejzajímavější osobnost Václav Fejfar, i proto, že byl dědečkem Čtvrtkovým. A na něm jsem poprvé začal trochu cílevědoměji pracovat. Ale nebylo to hned, uplynulo asi pět let od doby, kdy jsem se zajímal o dobu normalizace.

Proč zrovna konec 19. století?

Důvodů je víc a jsou zcela všední. Zaměřuji se na dění po roce 1860, kdy se život začal demokratizovat. Vznikají různé spolky, vycházejí periodika. Pročítáním novin jsem začínal. Jsou to sice pouze prameny sekundární, ale o tehdejším životě vypovídají skvěle. V té době se materiály už převahou psaly česky, což studium v mnohém usnadňuje. Hlavně německý kurent, pokud člověk nemá patřičné školení, působí dost problémů. Nezapomínejme, že vše je psáno rukou, a to čtení ještě ztěžuje, i když rukopis byl tehdy spořádanější než dnes. Opačný konec doby, která mě zajímá, jsem si pro sebe vymezil třicátými léty minulého století. Do těchto let zabrousím, jen když musím, a nerad. Žije tady ještě hodně pamětníků, kteří leccos znají. Kdežto moje znalosti prostředí jsou omezeny tím, že jsem do Jičína přišel až v roce 1959.

Naznačil jste, že chybějící odborné vzdělání s sebou nese problémy?

Určitě. Ze začátku jsem si pořídil spoustu výpisků bez přesného zápisu, odkud pocházejí, což by žádný historik neudělal. Tyto zvyklosti jsem si dodnes úplně neosvojil, a tak mám spoustu poznámek, hlavně těch prvních, bez udání zdroje. A když je mám pak zpracovat pro odbornější publikaci, musím zpětně vše dohledat a to je otravná práce. Proto taky raději publikuji v novinách, kde se přesným uvedením citací nemusím zabývat. Teď už si na to sice dávám větší pozor, ale ještě pořád to není ono. S poslední prací o Doře Němcové jsem se při doplňování pramenů podle ustálených zvyklostí strašně nadřel.

Zkuste porovnat současnou dobu s životem před sto a více lety. Bylo to hodně jiné?

Dnes si lidé pořád stěžují, že se nemají dost dobře, ovšem tehdy byla životní úroveň obyvatel strašně nízká, doslova ubohá. Panovala skutečná nouze, skutečná bída, kdy šlo skoro o to neumřít hlady. Situace se sice postupně zlepšovala, ale nijak rychle a převratně. Těch, kteří se měli dobře, bylo málo. Šlo o elitu, například advokáty, ale třeba ani lékař nebyl žádný velký boháč. Sem tam se dobře dařilo lidem, kteří byli úspěšní v podnikání, třeba šikovným obchodníkům, i řemeslníkům. Rozdíl byl i v tom, že život byl klidnější. Tempo, s jakým přicházel pokrok, bylo mnohem mírnější. Zvlášť Jičín vykračoval dopředu velmi rozvážně. Dá se říci, že v moderní město se měnil až počátkem dvacátého století za Knotkova starostování, kdy se vybudoval vodovod, plyn, parní lázně a byly vytvořeny základy pro zbudování kanalizace.

A jsme v něčem stále stejní?

Některé věci se opravdu nemění. Třeba snaha dosáhnout určitých výhod ve svém postavení, to je věčné. Stejně jako stěžování si na zpustlost mládeže. Tak třeba dr. Všetečka někde psal, jak žáci na ulici kopou do plechovek a že brzo budou kopati i do nás. Taková poznámka je sice spíše úsměvná, ale vezměme třeba manýry tehdejších novinářů, to už se velmi, velmi podobá dnešku. Je až zarážející, jakých metod se používalo k hanění lidí. S tím, jak někoho v tisku pošpinit, úplně ho společensky zničit, tady začal Kloučkův Politický klub, který na to pak ale i trochu doplatil. Kloučkovi stoupenci chtěli Jičín více rozhýbat. V tom měli pravdu, ale dělali to tím nejhrubším způsobem, že špinili všechny své odpůrce. A oni se pak do toho také pustili.

Pokud si dnes komentátoři postesknou nad pokleslou politickou kulturou, která se zvrhává jen ve vzájemné osočování, tak to tedy není nic nového pod sluncem.

Když to vezmeme z pohledu tehdejšího tisku, tak ne. Tenkrát byly noviny vázány vždy na určitou politickou stranu a podle toho se i chovaly. Pravda, do soukromí, jak to v případě známých lidí dělá dnešní bulvár, se nelezlo, to ne, ale tisk vůbec nebyl kultivovaný. Spousta lidí by byla překvapena hrubostí útoků.

Někde se nám také za těch sto let vytratila národní hrdost?

Tenkrát šlo o to, aby národ, který se pomalinku začínal ekonomicky vzmáhat, měl i odpovídající postavení ve státě a možnost spolurozhodovat. Šlo o jeho bytí. Jakmile se existence stane samozřejmou, motivace klesá. Svůj vliv mělo určitě i období komunismu. O vlastenectví se sice mluvilo, ovšem jenom jako o součásti internacionalismu. Všechny ty slávy a slavnostní ceremonie byly jenom hrané. Ta doba národní cit spíše umrtvila.

Vraťme se zpět k Jičínu a jeho historii. Je srovnatelná práce dnešních a tehdejších radnic?

Myslím, že ano. Akorát tehdy bylo v zastupitelstvu zastoupeno víc z nejvýznamnějších občanů města. Bývalo zvykem, že většina příslušníků elity byla politicky začleněna, a tak strany vysílaly do zastupitelstva advokáty, lékaře, významné obchodníky. Kvalita individualit byla tehdy vyšší. Dnes nechuť k politice, která vznikla bezesporu jako důsledek socialistických období, spoustu schopných lidí odrazuje. Přesto mezi výsledky práce tehdejších a dnešních zastupitelstev rozdíly nevidím.

Svoji práci zaměřujete na výrazné osobnosti, které jsou zajímavé i dnes. Myslíte, že i životy našich současníků budou zajímavé po sto letech?

Výrazné osobnosti jsou i dnes, ale spíš ve sféře podnikání a neúčastní se tolik správy obce. Ale nejde přece jen o osobnosti. Pozornost si zaslouží i řada takzvaných drobných dříčů, jako byl třeba lékárník Vítek, který dělal koncem 19. století pokladníka asi šesti nebo sedmi spolkům. Nechápu, jak to všechno stíhal, navíc byl léta v zastupitelstvu. Nebyla to zajímavá persona, ale úctyhodná: udělal hodně práce. Je otázka, zda takoví lidé jsou i dnes. Já myslím, že pořád jsou, ale často je tolik nevidíme.

Obětavá práce, která nečeká na odměnu, úzce souvisí se spolkovou činností, tedy dnes činností občanských sdružení. Vy sám jste členem sdružení Lodžie, kde vás pokládají za realistu. Kdo je důležitější, realista, nebo vizionář?

Je to dáno náturou. Vizionáři vždy byli a jsou potřeba, ale jde o to, aby vize vyrůstala z reálných podmínek a aby to, co dříme v dnešku, dokázala promítnout do budoucnosti. A to je velké umění. Ale jinak je v Jičíně řada spolků a dělají dobrou práci, třeba Zebín, Kapička... Lodžie bohužel prožívá období stagnace.

Má vaše práce ohlas, najde si své čtenáře?

Nejvýraznější ohlas jsem pocítil na své novinové články. Když mě potká obyčejný člověk, ne vysokoškolsky vzdělaný, a řekne mi, že jsem to dobře napsal a že ho to zajímalo, tak to potěší. Pak vím, že moje práce má cenu.

Neuvažujete o případném knižním publikování článků, které vyšly v tisku, případně prací, které jste zpracoval v několika málo autorských kopiích?

Sám se už do vydávání pouštět nebudu, jsem v této oblasti trochu neobratný, ale jistá šance se rýsuje. Paní Eva Bílková s knihovnou připravuje vlastivědnou knižnici a uvažuje se o tom, že by ji mohla otevřít moje prvotní studie o Václavu Fejfarovi. Musím ji ovšem ještě dodělat. Počítá se i s prací o Doře Němcové, kterou nyní chystám pro sborník Z Českého ráje a Podkrkonoší.

Vraťme se ještě na závěr k proměně světa v posledním století. Sám jste pamětníkem různých režimů. Co se nejvíc změnilo, myslím k horšímu?

Já jsem asi moc solidní mládenec. Vadí mi, že u spousty věcí, které jsou velmi pochybné a často i špinavé, nemají lidé, kteří se jich dopouštějí, vůbec pocit viny a studu. Té špíny je asi víc, než bývalo v ustálených dobách za Rakouska. A to mi vadí. Pořád tady je sice dost slušných lidí, ale morálně svět za sto let hodně utrpěl, o tom jsem přesvědčený. Já si někdy připadám, že se do dnešní doby ani nehodím. (jn, to)

Vladimír Úlehla (') se narodil v Praze a vystudoval češtinu a filozofii pro učitelství na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1950, v rámci akce Na pomoc pohraničí, učil na základní škole v Novém Boru, kam se vrátil i po vojenské službě, ktero