Hořice - První květnový den zažije Česko možná vůbec největší veřejné shromáždění od roku 1989 na podporu bývalých politických vězňů s cílem upozornit na zločiny komunizmu a podnítit veřejnou diskuzi na toto téma. Akce má i nádech pikantnosti, koná se totiž v Praze na Letné, tedy na místě, kde pravidelně v uplynulých letech slavili 1. máj právě komunisté a jejich příznivci.

V užším realizačním týmu je i Hořičák Michal Kuchta, který se osudy muklů a jejich rodin zabývá už několik let. "Letná se koná hlavně proto, že političtí vězni usilují o lepší informovanost veřejnosti, o změnu společenského klimatu a také proto, že se dodnes nedočkali nějaké celospolečenské satisfakce. Národ se s dědictvím předlistopadové doby stále nevyrovnal," říká Michal Kuchta.

Dodává, že setkání bude mít podobu hepeningu a jeho součástí budou koncerty, přednášky, promítání dokumentů a výstavy, například o Miladě Horákové, jedné z nejznámějších obětí zinscenovaných procesů z padesátých let. V dopolední části, která bude probíhat za účasti zástupců církví, řady organizací a hnutí, hradní stráže a pozvaných představitelů demokratických politických uskupení, zazní také modlitba za oběti komunizmu a lodní zvon symbolicky odzvoní konec totality.

Dá se říct, že jde o největší akci svého druhu od změny společenských poměrů v této zemi?

Určitě ano. Akce vznikla právě z toho důvodu, že se od listopadové revoluce oběti politických procesů a perzekucí dodnes nedočkaly nějaké celospolečenské satisfakce. Je pravda, že dostali určité finanční odškodnění za roky strávené v komunistických věznicích, ale stále nedošlo k potrestání zločinů komunizmu tak viditelně, aby si lidé dokázali v širším měřítku uvědomit, že minulý režim přinesl mnohá bezpráví obyvatelům této země. Je tomu tak možná i proto, že na politické scéně působí strana, která má v názvu komunistická, a mnozí lidé si to zlo nepřipouštějí. Často jsme svědky snahy onu dobu zlehčit a bagatelizovat prorežimní jednání konkrétních lidí. Proces vyrovnání se s odkazem a zločiny komunizmu trvá dodnes a je velmi pravděpodobné, že se s tímto dědictvím budou potýkat i následující generace.

Co je vlastně cílem setkání na Letné?

Cílem je právě upozornit na to, že komunizmus je zlo, které lze v řadě ohledů přirovnat k nacizmu. Snahou je podnítit veřejnou diskuzi, protože zločiny spáchané minulým režimem nejsou ve společnosti většinovým tématem. Přitom uvědomění si historie je jednou z podmínek, aby se zločiny v budoucnu neopakovaly. Myslím, že bychom měli naslouchat lidem, kteří na vlastní kůži zažili porušování osobních svobod a lidských práv vůbec, lidem, kteří byli často velmi aktivní i za druhé světové války, a přesto je komunisté zavřeli. Jenže dnešní osmdesátníci z řad politických vězňů se v médiích velmi těžko prosazují. Díky podpoře umělců a známých osobností, jako je Ivan Hlas, Ladislav Smoljak, Hana Hegerová, Václav Marhoul, ale i mladých lidí, kteří předlistopadovou dobu přímo nezažili, třeba Anety Langerové nebo Ondřeje Brzobohatého s kapelou Bůhví, by se to mohlo změnit. Ti všichni budou na Letné bez nároku na honorář vystupovat.

Nebojí se pořadatelé, že akce nenaplní jejich očekávání, že se veřejnost už nechce tímto tématem zabývat, že nevidí smysl ohlížet se do minulosti a raději by za ní udělala tlustou čáru?

V realizačním týmu nejsou až tak velké obavy, především díky slíbené účasti řady známých osobností. Stačí, když si pak třeba mladý člověk řekne, proč tam vystupuje Aneta Langerová nebo Ondřej Brzobohatý? Tohle té myšlence hodně pomáhá. Podobná, ale menší akce pod názvem Už se nechceme nikdy vracet se konala v únoru, kdy například Ivana Chýlková, Barbora Hrzánová či Pavel Kříž četli životní příběhy z doby totality, například z dopisu Milady Horákové na rozloučenou. Na Letné se bude konat hned několik pořadů - koncerty, přednášky, výstavy, dílny nebo promítání dokumentů Kristiny Vlachové, jejíž Věž smrti získala cenu Trilobit.

Dokument názorně vypovídá o situaci, ve které se posledních patnáct let nacházíme. Jde o skutečný příběh, kdy autorka natáčí s bývalým bachařem likvidačního jáchymovského lágru L, kde se jako zaměstnanec ministerstva vnitra snažil udělat tzv. dorážku do hlavy vězně již postřeleného na útěku, což bylo v rozporu i s tehdy platnými předpisy. Vězeň však zázrakem přežil. Dokument pak líčí soudní dohru případu v 90. letech. Soud nakonec žalobu zamítl s tím, že pokus o vraždu byl sice spáchán, ale je již promlčen. Postřelený svědek na konci dokumentu umírá. I když se proti rozsudku odvolal, jeho trýznitel bez viny nadále přežívá. Podobné případy tak často končí i tím, že poškozený nebo žalovaný zemře dřív, než soud vynese konečný verdikt. Podobná je třeba kauza Grebeníček. Je problém se domoci spravedlnosti.

A co by si Konfederace politických vězňů, která je hlavním pořadatelem letenského setkání, přála?

Devadesát devět procent politických vězňů mi říká, že nechtějí, aby šel dnes někdo do vězení za to, že byl třeba bachařem a někomu způsobil utrpení. Ale chtějí výrok soudu, že konkrétní člověk byl vinen tím, že nad někým podepsal rozsudek smrti nebo zavinil něčí perzekuci. Chtějí, aby si lidé uvědomili, co byl komunizmus, a aby nedopustili opakování něčeho takového. A určitě by si přáli pokles vlivu Komunistické strany Čech a Moravy, která na sebe strhává pozornost lidí, kterým se stýská po minulých časech. Jsou to často právě lidé, kteří se podíleli na perzekucích svých spoluobčanů, na aktivitách, které měly i tragické následky. A v tomhle směru k narovnání rozhodně nedošlo.

Muklové byli sice rehabilitováni za politický čin, za to, že byli z politických důvodů odsouzeni, ale stále jim kvůli chybějící legislativě zůstávají takzvané zbytkové tresty. Je smutné, že i šestnáct let od pádu komunizmu existují platné rozsudky o tom, že tito lidé mají například nahradit škodu, která vznikla při jejich zatýkání a kterou ani nezpůsobili. Nedivím se politickým vězňům, kteří kvůli vysokému věku a zdravotnímu stavu ztrácejí naději, že z jejich pohledu jde o jeden z klíčových problémů. Zvlášť, když na druhé straně mezi námi chodí nepotrestaní exponenti bývalého režimu.

Za pozitivní považuji, že se na přípravě setkání podílí řada mladých lidí a že na Letné dojde k určitému symbolickému předání pomyslného žezla do jejich rukou. Půjde o důležité poselství, že si budeme totalitní období připomínat i poté, co jeho přímí účastníci už nebudou mezi námi. Je potřeba připomínat, že docházelo k zavírání lidí za jejich přesvědčení, k zinscenovaným procesům. Při vyrovnání se s minulostí ovšem nejde jen o politické vězně, ale i o jejich rodiny, především děti. To je další sociologický a společenský problém, který zůstává stranou pozornosti.

Jak to myslíte?

Jde o dcery, syny a vnuky politických vězňů, kteří si z doby dětství a dospívání nesou určité trauma, a z vlastní zkušenosti vím, že tito lidé se o tom nechtějí s nikým z okolí bavit. Oni nevědí, jestli je třeba sousedi budou litovat, nebo jestli na ně koukají skrz prsty. Věřím, že když se předlistopadové zločiny důrazně odsoudí, uleví se i jim a také se nebudou bát o svých pocitech veřejně mluvit. Vztahy uvnitř některých rodin mohou být poznamenány napříč více generacemi. Třeba v případě válečných letců, kteří nasazovali své životy v boji proti fašismu, jenže pár let po válce byli zatčeni, mučeni, v některých případech dostali trest smrti, poté doživotí, po deseti dvanácti letech byli propuštěni, a po roce 68 jim opět hrozilo zatčení.

Právě v traumatu rodiny je možné najít paralelu s Německem, kde se mládež také musela vyrovnávat s nacistickou minulostí. Proto se o to zajímají například výzkumníci ze Spojených států a dalších zemí. Například Jana Švehlová při studiu na univerzitě G. Washingtona použila některé poznatky ve své odborné studii a na toto téma přednáší ve světě i u nás, kde je nyní velmi žádaná mezi historiky na filozofických fakultách a na katedře psychologie. Právě ve snaze přispět k tomu, aby se dostatečně objasnila doba nesvobody se všemi aspekty, se na některých univerzitách rozjíždí speciální projekty v oblasti psychologie, sociologie i historie.

Jak jste se k problematice politických vězňů dostal?

Začalo to na gymnáziu, kde jsem psal studentskou práci o významném hořickém občanovi Aloisi Hlavatém, který byl aktivním účastníkem druhého a třetího odboje. V životopisné práci jsem pokračoval i na vysoké škole, kde jsem psal odborné práce zaměřené na komunikaci mezi politickými vězni a veřejností, a s tímto tématem se mohu jen stěží rozloučit, když se tolik dotýká i současné doby. Hodně lidí by totiž rádo udělalo za minulostí tlustou čáru. Je to trochu i psychologický problém, protože dnešní generace padesátníků nebo šedesátníků, která velkou část života prožila v minulé éře, se sama těžko srovnává s tímto obdobím. Možná podvědomě cítí, že když se bude snažit o intenzivní reflexi té doby, tak tím potrestá sama sebe. Proto je důležité, abychom mluvili se svými rodiči, abychom jim řekli, že oni nežili zbytečný nebo špatný život, ale že zločinný byl režim. (jn)

Jedním z členů organizačního týmu, který připravuje největší polistopadové setkání na podporu politických vězňů v Praze na Letné, je Michal Kuchta z Hořic. Akce pod názvem První máj bez komunistů a nikdy jinak se uskuteční v pondělí a její součástí bude n