Podivná dílna. Vlastně obyčejná dílna elektroservisu, jak bývá zvykem - přeplněná rozebranými i nerozebranými elektrospotřebiči pro domácnost, těšícími se opět po opravě ke svému majiteli. A k tomu několik loutkových hlav a vyřezaných rukou, dva obrazy - portréty - a počítač s rozepsaným scénářem. Krásný praktický tvůrčí bordýlek. Tady vzniká kousek jičínské kultury.

Majitel dílny, Josef Horáček, v poslední době často převtělený do Rumcajse, jen chvíli vydrží sedět. Záhy vstává, aby svým slovům dodal důraz. Kumštýři dlouho sedět nevydrží: „V sobotu 20. května v 19.30 bude při Valdštejnských dnech v arkádách zámku představení o vévodovi. Valdštejnův život v šesti obrazech, ztvárněn hudebními, tanečními prvky a mluveným slovem. Světlo a zvuk v rozličných modifikacích. Vše na živo, jen zvony budou z nahrávky. K provedení se spojí Závěsné divadlo se ZUŠ. Učitelé i žáci. Hudba, zpěv, tanec.“ Pak režisér a scénárista hledá správný výraz, až použije slovo koláž.

Poněkud nezvyklé představení pro Jičín. Plných 9 let uplynulo od časů, kdy Jaroslav Veselý s nápadem přišel. Napsal, začali zkoušet ... a nápad se nakonec neuskutečnil. Zbytečné vzpomínat proč. Ani tentokrát nebyla věc jednoduchá. Horáček použil původní námět. „Zestárnul jsem o deset let. Ne kvůli umělecké náročnosti. Ale proto, že nebylo možné uskutečnit představení podle autorského záměru. Kupříkladu světelné efekty, na kterých inscenace staví, bohužel nevyzní. Organizátoři Valdštejnských dnů nemohli vyjít inscenátorům časově vstříc, aby představení proběhlo za úplné tmy a tím aby byla celá koláž umocněna. Prostě nelze ve stejný čas hrát toto divadlo a při tom pořádat ohňový průvod s dalším programem. Do pozdějších hodin to natáhnout také nelze, chceme, aby přišly rodiny s dětmi.“

A pan režisér hezky mluví o tom, jak je tma důležitá. „Padá šátek. Divák má vidět jen šátek, tu symboliku, to zrození. Ve tmě se víc soustředíš na zvuky, hudbu, zpěv i mluvené slovo. Chceme, aby v představení pracovala fantazie...“

V Jičíně bude na Valdštejnských dnech v zámku něco ne tak běžného. Bude tu hrát i barokní architektura arkád, jejich úžasná akustika. Bude tu hrát i společenství Jičíňáků z různých oborů kumštu, i rozličného věku. Je dobře, že lidé jsou schopni se dát dohromady, byť s obtížemi.

„Jsou to nervy. Ale zároveň potěšení z tvorby. Tvůrčí nádhera, jít nevyzkoušenými cestami. Hledat nové prvky vyjádření. Tvůrcům to zkracuje život i noci. Ale je to ohromná věc něco takhle tvořit. A když to vyjde...“ Tak se vyznává spolutvůrce Josef Horáček. Věřím, že to vyjde, ostatně to uvidíme příští sobotu. Bohumír Procházka