Jičín - Stovky kostí pravěkých zvířat roztroušených v nehostinných končinách mongolské pouště Gobi. I tak může vypadat ráj na zemi, alespoň očima paleontologa. Své by o tom mohl vyprávět Jičíňák Martin Košťák, který stál u zrodu paleontologické Expedice Gobi 06-09. Ta se letos v červenci vydala poprvé do oblasti Nemegt, jednoho z největších nalezišť ostatků pravěkých ještěrů.

Jedním z cílů expedice, která bude pokračovat i v dalších letech, je najít kompletní skelet dinosaura a převézt ho do České republiky, kde by byl hlavním návštěvnickým magnetem právě vznikajícího Chlupáčova muzea historie Země, které buduje Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy. Šlo by tak o vůbec první exponát svého druhu u nás.

O projektu, který je na tuzemské poměry výjimečný svým rozsahem i náklady, jsme hovořili s jedním z organizátorů - Martinem Košťákem, který působí v Ústavu geologie a paleontologie a přednáší na Přírodovědecké fakultě UK.

Podařilo se v poušti Gobi najít to, co jste hledali?

Cíl byl jednoznačně splněn. Úkolem bylo zmapovat terén a navázat kontakty. Do oblasti Nemegt na jihu Mongolska jsme odjížděli jako prospektoři, abychom se s ní seznámili a ověřili si, jestli má cenu tam provádět podrobný výzkum. Chtěli jsme vidět, jak ta krajina vypadá, jaké tam jsou horniny a kolik je tam kostí. Potřebovali jsme si také vyzkoušet práci v extrémních klimatických podmínkách.

Ukázalo se, že naleziště, které se vzdušnou čarou nachází asi šest set kilometrů od Ulánbátaru, je skutečně nesmírně bohaté a pro vědecké účely mimořádně cenné, a to nejen díky neuvěřitelnému množství kosterních pozůstatků.

Dá se říct, že jde o vůbec největší vědecký projekt v historii české i československé paleontologie? O vaší expedici se před odletem mluvilo jako o velké cestě do pravěku.

Myslím, že se to tak dá říct. Bylo nás tam sice jen šest Čechů a sedm Mongolů, včetně řidičů a místní kuchařky, ale šlo pouze o první část expedice, která bude pokračovat v dalších třech letech v mnohem větším rozsahu.

Expedice Gobi 06-09 je pozoruhodná i tím, že je financována výhradně ze soukromých peněz. To asi není běžné, aby se v Česku našli sponzoři tak nákladného projektu? Trochu to připomíná předminulé století, dobu štědrých mecenášů...

Ano, 19. století byla báječná doba, zakládalo se Národní muzeum a aristokracie a podnikatelé nalévali velké peníze do vědy. Škoda, že se tahle tradice na dlouhou dobu přerušila. V posledních letech se sice forma přímého financování vědy privátní sférou oživuje, ale v přírodovědných oborech je stále pole neorané. Existuje i grantová podpora, jenže v tomto systému panuje obrovská konkurence. A navíc náš projekt je tak nákladný, že by na něj stejně žádná grantová agentura peníze nedala. Proto jsme se rovnou obrátili na soukromé firmy a ukázalo se, že dinosauři stále táhnou.

Hodně vám nejspíš nahrál Spielberg filmem Jurský park?

Tak určitě. On ta zvířata zpopularizoval hlavně tím, že je na plátně oživil, rozpohyboval. U nás jsme měli vynikající rekonstrukce dinosaurů od profesorů Augusty a Špinara s fantastickými ilustracemi Buriana. Právě díky těmto příběhům z pravěku se řada z nás dostala k paleontologii. Spielberg ale svým filmem na počátku devadesátých let vyvolal po celém světě doslova dinosauří mánii.

Jak se vám vůbec podařilo navázat spolupráci s odborníky v Mongolsku, kteří vám navíc v konkurenci dalších mezinárodních vědeckých týmů dali exkluzivní právo výběru lokality?

Máme s nimi historicky dobré vztahy. Spousta Mongolů studovala u nás a hodně jich dodnes působí v geologii. My navíc máme to štěstí, že našim spolužákem je viceprezident Česko-mongolské obchodní komory. Jeho rady, a hlavně kontakty byly rozhodující.

Proč jste si vybrali právě údolí Nemegt?

Když z Mongolska přišla nabídka s několika lokalitami pro výzkum, tak jsme ani chvíli neváhali. Nemegt je něco jako poutní místo, taková Mekka pro "dinosaurology". Od roku 1948 tam pracovali Rusové, v sedmdesátých letech Poláci, pak hlavně Američané. A přesto z této oblasti dodnes přicházejí stále nové a nové nálezy, jako by byla nevyčerpatelným zdrojem. Říkali jsme si, že když už tam čtyřicet let různé expedice stále něco nacházejí, tak bychom museli být asi úplní hlupáci, abychom tam také něco nenašli.

Potvrdila se vaše očekávání?

Pro paleontology je tahle oblast skutečně báječné místo. Nakonec se ukázalo, že není zase tak těžké tam něco objevit. Kosti se tam nacházejí skoro na každém kroku. Vzpomínám si, že když jsme našli první z nich, tak jsme měli vytřeštěný oči a kosti jsme málem obřadně balili do ubrousku. Jenže postupem času jsme o ně začali skoro zakopávat a řadu z nich jsme pak už jen bez většího vzrušení míjeli... Asi po prvních dvou dnech jsme se totiž zorientovali v prostředí a naučili jsme se vyhledávat horizonty s pravděpodobnými výskyty kosterních pozůstatků.

Jak je možné, že se jich právě v této části světa dochovalo takové množství?

Jde o říční sedimenty, dinosauři zde byli opakovaně doslova splachováni přívalovými dešti. Zdejší uloženiny se postupně ukládaly asi deset milionů let, což je docela dlouhá doba, a to prostředí se navíc nijak zvlášť neměnilo. Panovalo zde sezónní, takové polopouštní klima. Vlastně se až tolik nelišilo od současného stavu, akorát vegetace bylo tehdy o něco víc. Rozhodující byly sezónní, velmi silné přívalové deště, které všechno splavovaly do velkého jezera, které dnes tvoří podstatnou část nemegtské pánve. A protože na místních pláních dinosauři umírali stejně jako dnes třeba velbloudi nebo ovce, tak je to pokaždé spláchlo na jedno místo do delty. Přívalová voda odnášela nejen mrtvé, ale občas také živé dinosaury. A když se tohle děje přibližně dvakrát do roka po dobu asi deseti milionů let, tak už tam musí být pořádná koncentrace kostí. Ty pak vlivem eroze průběžně vylézají na povrch.

Podobně bohatá naleziště najdeme téměř všude, kde panovaly stejné podmínky, například v Severní Americe, nebo ve východní Africe.

Najdou se i v České republice?

Možná jsou i u nás, ale zatím jsme tomu nevěnovali dostatečnou pozornost. Tento projekt tak může být zajímavě propojen i s českou kotlinou, může nám pomoci při hledání.

Původně jste do Mongolska odjížděli s představou, že se pokusíte najít a přivézt kostru celého dinosaura. Je to stále reálné?

O tom samozřejmě jednáme. Máme několik nápadů, jak toho dosáhnout. Nejdůležitější je, aby komise při mongolském ministerstvu kultury řekla: ano, tady máte licenci, můžete provádět vykopávky a kosti převážet do nově vznikajícího muzea v Ulánbátaru. To je úkol číslo jedna. Bod číslo dvě je možnost preparovat kostry v laboratořích u nás v Praze a tam zhotovit jejich přesné kopie. Pak se nabízí třetí možnost, a to získat kosti výměnou. Na přírodovědecké fakultě se teď buduje paleontologické muzeum, jehož depozitáře skrývají unikátní exponáty z celého světa. Poslední variantou je dlouhodobá výpůjčka.

V Česku se zatím ucelenější ostatky dinosaurů najít nepodařilo?

U nás máme zatím tři kosti, které se podařilo v posledních letech najít ve dvou lomech na Kutnohorsku, což je jediný nález ve střední Evropě, a pak také pár fosilních tříprstých stop v Broumovském výběžku. Zkušenosti z Mongolska by nám mohly pomoci, u nás máme také říční toky a delty a nyní už víme, v jakém typu říčních sedimentů bychom měli pátrat. Na Kutnohorsku se našla zachovalá, půl metru dlouhá stehenní kost i s fosilizovanými chrupavkami. Ukazuje se, že kosti byly pohřbené rychle, proto jsou dobře zachovalé. Je docela pravděpodobné, že se při dalších výzkumech podaří najít celého jedince. Problém je v tom, že těch odkryvů je u nás zatím poměrně málo. V tomhle směru mají výhodu právě pouštní oblasti.

V čem vidíte největší přínos expedice?

Vykopávky ostatků pravěkých zvířat nejsou všechno. Mnohem důležitější je možnost poznat prostředí, ve kterém dinosauři žili. Díky podrobnému výzkumu budeme schopni z hornin zrekonstruovat klimatické podmínky, vegetaci a možná i potravní vztahy mezi dinosaury a také jejich evoluci. Dosud málo známou věcí je, co přesně žrali, jaké rostlinstvo. Je před námi obrovský úkol, na kterém se bude podílet řada disciplín.

Pod pojmem paleontolog si asi většina lidí představí muže v plášti, který se přehrabuje v muzejním depozitáři nebo jak s kladívkem v ruce vyráží do terénu zkoumat horniny. Kam tento obor směřuje?

Tak tomu bylo na počátku. Dnes paleontologie úzce spolupracuje s mnoha dalšími obory, například sedimentologií nebo geochemií. Není to jen o tom, že bychom počítali nožičky trilobitů, dnes nás zajímá, co ten trilobit konzumoval, v jaké teplotě žil nebo jak se v jeho vývojové linii projevily změny v kolísání hladin oceánů a změny prostředí obecně. Nestudujeme jen jednu skupinu, ale celá společenstva, jde o komplexní výzkum. Například zjišťujeme, nakolik náhlé změny v přírodě a katastrofy obrovských rozměrů zasahovaly do ekosystémů. Vidíme, jaké druhy vyhynuly nebo naopak přežily, což má spojitost i s paleoekologií. Aktuální a často diskutované téma jsou změny globálního klimatu.

Přichází se i dnes s nějakými převratnými poznatky z hlediska evoluce, nebo má paleontologie největší objevy už za sebou?

Objevů je poměrně dost a přicházejí z celého světa. Pokud zůstaneme u nás, tak největším úspěchem české paleontologie za posledních padesát let byl právě nedávný nález dinosaura na Kutnohorsku. Ve světě ale jinak došlo v uplynulých letech k mnoha úžasným objevům. Možná to vypadá jako banalita, ale mimořádný význam měl třeba objev nových travin. Donedávna se myslelo, že se trávy objevily až ve třetihorách. Také proto byl třeba Burianův obraz dinosaura spásajícího trávu dosud často kritizován. Nedávno se ale v Indii našly koprolity, zkamenělé exkrementy dinosaurů, a při jejich rozboru se zjistilo minimálně pět druhů trav. Jejich vznik se tak posunul o nějakých 40 milionů let do minulosti, než se předpokládalo.

Zajímavostí je asi rok starý objev, který ukazuje, že amoniti nevyhynuli na konci křídy spolu s dinosaury, ale žili ještě v pozdější době. Nález přitom pochází z Dánska, tedy ze země, u které by se dalo očekávat, že už bude dost prozkoumaná.

Díky objevům se mění také pohled na funkci peří. Ukazuje se, že u dinosaurů původně sloužilo k regulaci tělesné teploty a teprve až druhotně se vyvinul orgán, který jim umožnil létat. Ostatně dinosauři nevyhynuli na konci křídy, ale jejich opeřené linie pokračují dodnes. V poslední době se odkrývají nová naleziště v čínském Liaoning a právě tam se nacházejí stále starší kosti dinosaurů i s opeřením. Čínští rolníci jsou ovšem neuvěřitelně šikovní a vytvářejí precizní falzifikáty. Po prvním nálezu si pořídili odbornou literaturu a sami začali některé nálezy na svých políčkách upravovat, dodělávali všechno, co chybělo. Rolníci tak vytvořili třeba dinosaura se čtyřmi křídly, na kterého dokonce skočil i National Geographic.

Dinosauři žili mnoho milionů let, dá se mluvit o nějaké vyšší formě jejich inteligence? I to někteří vědci naznačují.

Inteligence dinosaurů byla vysoká, stejně jako dnes u ptáků, vůbec o ni nepochybuji. Ze stop se dá třeba vyčíst, že dravé formy lovily ve smečkách, zvládaly koordinované útoky na býložravce, což svědčí o vysokém stupni sociálního propojení. Jejich schopnost se přizpůsobit, například u forem žijících tehdy na jižním pólu - dnešní Austrálii -, byla také vysoká. Strategie přežití předpokládala nějakou inovaci, kterou jejich předci neměli. Reagovali tak na nové podmínky, což je také projev inteligence. Jestli se ale vyvinuli do podoby bytosti, nějaké formy "hominida" v dinosauřím kabátě, tak to nevím. Žádný nález nic takového zatím neukázal. Dokud se nenajde nějaký důkaz - třeba trend rychlého zvětšování mozkovny u některé vývojové linie -, tak je to pouhá spekulace.

A jaký je současný pohled na masové vymírání druhů na konci druhohor?

To je složitá otázka. Celé období svrchní křídy, což je asi pětatřicet milionů let, bylo poznamenáno obrovskými klimatickými změnami, které doprovázely i biologické změny. Během pár milionů let se rozšířily krytosemenné kvetoucí rostliny, které kvantitou převýšily nahosemenné, především jehličnany, kterými se dinosauři živili po desítky milionů let. Řada nových rostlin byla jedovatých a na to mnoho zvířat doplatilo, důkazem je například rozšířená rakovina kostí. Změny, které zasáhly do klimatu a potravních vztahů, musely být šokem pro tehdejší ekosystém, který se začal hroutit dominovým efektem. Na začátku křídy mohlo být tak dvě stě druhů dinosaurů a na jejím konci dvanáct. Katastrofická událost, která pak přišla, byla už jen posledním hřebíčkem do rakve ekosystému, který stejně neměl šanci se udržet.

Pokud se ale na dinosaury podíváme čistě z biologického hlediska, tak oni nevyhynuli. Linie ptáků pokračovaly bez velkých změn do třetihor. Ptáci byli adaptabilnější na rozdíl od velkých forem a savci se začali prosazovat až mnohem později.

A je už jasné, co bylo tím pomyslným hřebíčkem do rakve?

Nejčastěji se zmiňují dvě teorie. Ta populárnější přičítá masové vymírání dopadu gigantického meteoritu. Problém ale je, že k jejímu vysvětlení chybí odpovídající kráter. Ten mexický, který byl původně zmiňován, je totiž asi o čtyři sta tisíc let starší než ona katastrofická událost. Buď tedy musíme najít nový kráter, a nebo vsadíme na vulkanickou hypotézu, na obrovské výlevy lávy například v Indii, Jižní Americe, na Sibiři a dalších místech Země, kde mocnost lávových příkrovů dosahuje až několika kilometrů. Při této gigantické vulkanické činnosti bylo vychrleno značné množství materiálu a docházelo k obrovským požárům. Když dnes bouchne sopka, tak sopečný mrak klidně třikrát obletí zeměkouli. Například jen Krakatoa způsobila, že se celosvětově ochladilo o více než půl stupně Celsia po dobu tří let. A pokud dojde ke gigantickým výlevům na území velkém jako půlka Indie, tak už to něco znamená. A pak je tu také zvýšený výskyt iridia, těžkého prvku, jehož částečky byly nalezeny v hraniční vrstvě na pomezí druhohor a třetihor. Jeho přítomnost může být vysvětlena na základě obou teorií.

Říká se, že spoustu unikátních nálezů ukrývají muzejní depozitáře...

To jsou vůbec nejlepší naleziště! Například před pěti lety doktor Štamberg z hradeckého muzea našel v turnovském muzeu úlomky trnů sladkovodních žraloků. Identifikoval tak největšího predátora podkrkonošských permokarbovských pánví. A přitom tyhle mimořádně cenné fragmenty ležely bez povšimnutí léta ve skříni. Třeba v Národním muzeu dodnes leží ve sklepě zavřené bedny z dob Antonína Friče. V depozitářích se po celém světě nachází obrovské množství věcí, často doslova pokladů. Také u nás na fakultě jsme teď při stěhování našli úžasné věci, například unikátní břidlice z Ameriky z doby kambrické exploze života, na kterých jsou zachovalé pozůstatky života. Přitom jde o jedny ze tří nebo čtyř exponátů svého druhu na světě. Samostatnou kapitolou jsou Němci, kteří před sto lety vybrali jednu vzácnou lokalitu v Africe. Celé sklepení Humboldtova ústavu v Berlíně je dodnes vyplněno bednami, které se teprve nyní začínají postupně zpracovávat. (jn)

Paleontolog Martin Košťák působí na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. FOTO: jn