Slavhostice - Smutné osudy desítek mužů a jejich rodin za první světové války připomíná v těchto dnech rozsáhlá výstava ve Slavhosticích. Jejím autorem je místní amatérský badatel Jiří Plachý. Z fotografií, archivních dokumentů, soukromé korespondence a dalších písemností se snažil poskládat obraz každodenního života našich předků v průběhu válečných let.

"Když projíždíte vesnicemi a skoro v každé z nich najdete pomník se jmény padlých, uvědomíte si, že jde o stovky obětí a stovky osudů a ke každému se váže nějaký příběh. Proto jsem chtěl tímto způsobem připomenout první světovou válku, která se dotkla i našeho kraje," vysvětluje Jiří Plachý, proč se rozhodl expozici připravit. "Od roku 1914 do roku 1918 se na bojištích postupně vystřídalo 172 mužů z celého regionu: ze Slavhostic, Vršců, Kozojed a dalších okolních obcí. Jejich počet mohl být i vyšší, ale zvlášť u legionářů se to těžko dohledává. Jen ze Slavhostic padlo šestnáct lidí a pět je dodnes nezvěstných."

Výstavu k 90. výročí vyhlášení první světové války a zániku nedaleké obce Bližkov věnoval podle svých slov jak mužům, kteří ve válce zahynuli, tak i těm, kteří měli štěstí a vrátili se domů. "A je jedno, na které straně bojovali. Protože voják zůstane vždy vojákem a plní rozkazy bez ohledu na barvu uniformy."

Výstava je pozoruhodná právě tím, že nepředkládá jen přehled anonymních statistik a všeobecná shrnutí, ale především seznamuje s osudy konkrétních mužů, pod jejichž jmény a fotografiemi se lze dočíst, čím se kdo zabýval, odkud pocházel nebo kolik měl sourozenců.

"S řadou těch chlapů jsem se osobně znal, sedával jsem tu s nimi. Někteří přišli ve válce o ruku nebo o nohu, ale snad všechny poznamenalo trauma prožitých událostí. Proto se legionáři i vojáci rakouské armády často po válce zapojovali do spolkového života. Jejich vzpomínky jsem zaznamenal a mám je sepsané v několika sešitech. Především od nich jsem také získal řadu materiálů, fotografií a různých předmětů, například části výzbroje a podobně," vysvětluje Plachý.

Ostatně o válečných útrapách slyšel bezprostředně od svého dědy, který byl v roce 1913 povolán do armády a domů se vrátil až o sedm let později. "Dědův bratr mezitím padl jako legionář. Snad v každé rodině ztratil někdo syna, otce, strýce nebo jiného příbuzného," dodává.

Exponáty získával také během návštěv v rodinách vojáků, část obyvatel se přitom po druhé světové válce odstěhovala do pohraničí. Kromě vzpomínek pamětníků čerpá informace i z dalších pramenů, jakou jsou archivy, různé kroniky či farní knihy. "Velmi přesné a spolehlivé údaje se dají vyhledat ve farních knihách a také ve spolkových knihách, zvláště v těch pokladních," podotýká.

O době války prý vypovídají zejména dopisy, které vojáci posílali z bojiště domů svým blízkým. "Když pročítám lístky polní pošty, tak ve všech je patrná obrovská touha přežít a vrátit se domů. Mám třeba dopis, který voják píše své matce, a ve kterém si přeje, aby to šílenství co nejdříve skončilo. Měl osm bratrů a až na jednoho byli všichni na frontě. Právě u těchto většinou hodně dojemných dopisů se lidé nejčastěji zastavují," dodává autor výstavy, jehož sbírka čítá na 3000 fotografií a stovky dokumentů.

Zdůrazňuje, že doba nebyla lehká ani pro obyvatele v zázemí, země trpěla nedostatkem potravin, které se vydávaly na příděl, a všeobecnou chudobou. "Po domech navíc chodili četníci a prováděli rekvizice, na které nejvíce doplácely osamocené ženy s dětmi. Byly to především ony, které nesly tíhu celého hospodářství. O to víc pro ně musely být zdrcující telegramy oznamující skon manžela či syna."

Výstava připomíná ještě jednu historickou událost, tentokrát regionální. Shodou okolností ve stejném roce, kdy byl spáchán atentát na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este a jeho manželku hraběnku Žofii Chotkovou, vyhořelo poslední stavení v nedaleké osadě Bližkov, kde stával kostel zasvěcený sv. Jiří, patronu Slavhostic. "Bližkov za třicetileté války vypálili Švédové a jako jediná tam zůstala rodina Tichých. Legenda vypráví, že jeden z Tichých za sedmileté války zachránil Šlikovi život a ten mu za odměnu věnoval osadu a okolní pozemky. Pak ale přišla jiná větev Šliků, kteří nechtěli předchozí práva uznat, a začal šestnáct let trvající soudní spor. Ten skončil v roce 1911, kdy rodina o polnosti přišla. A o další tři roky později někdo její dům zapálil. Když se pak poslední člen rodu jako jediný ze tří sourozenců vrátil z války, na místě domu našel pouze zbytek ohniště," popisuje historii zaniklé osady.

Plachého prý nejvíce potěší, když vidí zájem školáků, kteří si z vystavených materiálů pořizují výpisky, nebo nadšení lidí, kteří se sklánějí nad fotografií svého dědečka či pradědečka a se zájmem pročítají dokumenty. "To je pro mě ta největší odměna," uzavírá slavhostický badatel. (jn)