Rusko je země mnoha podob a často podivuhodných protikladů. Zatímco obyvatelé Moskvy mají k dispozici jednu z nejrozsáhlejších sítí metra na světě, ruští odborníci vyvíjejí špičkové zbraňové systémy a kosmický program pilotovaných letů dnes jako jediný udržuje při životě mezinárodní vesmírnou stanici, v některých oblastech tajgy můžete mít pocit, že se tam čas zastavil před stovkou nebo dvěma sty lety.

"Kdo chce Rusko opravdu poznat, měl by v této obrovské zemi strávit delší dobu," říká Daniel Váša, který do roku 2002 pracoval jako sládek pivovaru v Nové Pace. Po svém odchodu z Paky svět chmele a sladu neopustil, před pár lety se pouze přesunul několik tisíc kilometrů směrem na východ. V současné době dohlíží na správné vaření piva v Tatarstánu.

Co se vám dnes vybaví jako první, když se řekne Rusko?

Trpělivost. Doporučuji každému, kdo se chystá navštívit Rusko, aby se naučil trpělivosti, protože Rusko je země čekání. Pokud se chcete někam dostat, něco získat nebo něčeho dosáhnout, bez nekonečné a bezbřehé trpělivosti se tam zkrátka neobejdete. To platí nejen na celnici, na imigračním, na letišti nebo v práci, ale v každodenním životě obecně. Nehledě na to, že čas je v Rusku vnímán úplně jinak než u nás, což si plně uvědomíte, když cestujete dál na jih nebo na východ. Posuzovat Rusko středoevropskými měřítky nelze, je to veliká země, rozdělená do jedenácti časových pásem. S trochou nadsázky se dá říct, že nad ní slunce nezapadá. A spěchat se tam opravdu nevyplácí. Pro ilustraci uvedu příklad: u každé křižovatky stojí milice a od desáté hodiny večer jsou všichni motoristé povinni u hlídky automaticky zastavit. Dokud vás milicionáři nezkontrolují nebo mávnutím ruky nevyzvou, že můžete projet, musíte počkat. Pokud je neuposlechnete, může se stát, že po vás budou střílet, a vy jim to nemůžete mít za zlé. Není se čemu divit, protože v tak rozlehlé zemi číhá mnoho nebezpečí, a nikdo neví, jestli právě v tom vašem žigulíku nebo jiném vozidle místní výroby nesedí nějací teroristé.

V Rusku působíte už třetím rokem, můžete prozradit, proč jste se rozhodl přijmout nabídku na funkci ředitele pivovaru kdesi na východě?

Když jsem ukončil práci sládka v Nové Pace, přemýšlel jsem, co dál. Samozřejmě jsem chtěl zůstat u toho, čemu snad trochu rozumím, u výroby piva. Právě v té době se objevilo několik nabídek a jedna z nich byla i z Ruska. Vzal jsem ji jako výzvu, příležitost poznat jiný život a něco se naučit. Svou roli možná hrálo i to, že můj dědeček v Rusku působil jako legionář, což je mimochodem dost ošemetné téma a je dobré vědět, s kým se tam o něm bavíte, nakolik ten člověk zná historii a jestli jeho předci byli "bílí", nebo "rudí". O takových věcech se nedá otevřeně hovořit s každým, musíte nejprve osondovat půdu, protože urazit někoho můžete hned, což je zbytečné.

Odkud ta nabídka konkrétně přišla a kdo ji zprostředkoval?

Nabídka, kterou zprostředkovala společnost Omnipol, přišla z Jekatěrinburku, což je bývalý Sverdlovsk, kam jsem přiletěl v prosinci 2002 uralskými aerolinkami. V jednom ze dvou tamních pivovarů jsem strávil prvních deset měsíců přímo ve funkci sládka. Mým úkolem bylo organizovat práci a dohlížet na technologický proces a čistotu výroby. Mezitím jsem absolvoval pár přednášek o pivní kultuře a při té příležitosti se seznámil s majitelem pivovaru v Nižněvartovsku, kde jsem krátce působil jako konzultant, a poté s majitelem a generálním ředitelem pivovaru ve městě Naběrežnye Čelny. Tam je mé současné působiště a od září zde zastávám funkci ředitele kvality. Naběrežnye Čelny je po Kazani druhé největší město Tatarstánu a je známé hlavně tím, že se tam vyrábí vozy značky Kamaz.

Počet cizinců zastupujících zahraniční nebo místní společnosti každoročně stoupá. Je mezi nimi i řada Čechů, jakou mají v Rusku pozici, jak se k nim místní chovají? Jaké byly vůbec vaše začátky v novém prostředí?

Příliv odborníků z ciziny je logický. Rusko vzhledem k velikosti svého vnitřního trhu představuje obrovský potenciál. Dynamicky se rozvíjí a poptávka po specialistech se zkušenostmi a znalostmi z různých oborů je v zemi značná a místní zdroje ji samozřejmě nemohou pokrýt. Pravdou je, že například vedle Němců, Američanů nebo Francouzů přišlo v poslední době do Ruska i hodně lidí z České republiky. Moje zkušenost je ale taková, že když tam začínáte, tak jste nikdo. Začínáte doslova od nuly. Místním musíte nejprve dokázat, že něco umíte. Důvěra se buduje postupně a dlouhodobě.

A jakou pozici mají Češi?

Češi ji proti jiným cizincům ze západních zemí mají jednodušší. Především ovládáme jazyk, protože jsme se ho ve škole ještě učili. Umíme mluvit, číst a psát jejich mateřštinou, což Rusové ohromě kvitují. To je nedocenitelná přednost. Pokud tam totiž chcete něco prosadit a neumíte rusky, rychle ztrácíte body, Rusové jsou totiž velmi hrdí. Rusko bylo a díky nerostnému bohatství je stále velmoc, i když se to tak dnes možná nejeví. I průměrný Rus si tyhle skutečnosti uvědomuje, a je tedy potřeba si k němu najít cestu. Řadě cizinců se to nikdy nepodaří, protože si třeba neuvědomí, jak velký je rozdíl mezi západní Evropou a Ruskem, ať už v kultuře, podnikatelském prostředí, nebo v přístupu k řešení nejrůznějších problémů a každodenních starostí. V tomhle ohledu k nim máme opravdu blíž.

Existuje v povědomí Rusů něco jako slovanská vzájemnost?

Velmi. Rusko je z jejich pohledu taková velká matka, která bedlivě sleduje všechny Slovany po celém světě. Slované mají podobnou mentalitu, a díky tomu se můžeme mnohem lépe vcítit do ruské duše, která je složitá, široká a stěží pochopitelná. To si začnete uvědomovat teprve při dlouhodobém pobytu. Těžko se to vysvětluje někomu, kdo Rusko na vlastní kůži nezažil a nepodíval se například do tajgy, která je nádherná a neskutečně obrovská. Při pohledu z kopce nebo letadla se před vámi až k obzoru rozprostře zvlněná krajina, kde není žádný stožár nebo jiná stavba připomínající člověka. Tam je ticho, maximálně slyšíte zpěv ptáků a zvlášť na jaře cítíte tak omamnou vůni, že se vám z ní podlamují kolena. Až tam možná pochopíte, proč se tak často Rusové vrací domů, i když v cizině vystudovali prestižní univerzity a našli by si tam i dobrou práci.

Řada zahraničních manažerů mluví o tom, že jim po příchodu do firmy byla přidělena ochranka. Nejsou to přehnaná opatření?

Nejsou. Já sám jsem ji měl ze začátku také. My si to ani neuvědomujeme, ale cizinec se od místních obyvatel odlišuje, aniž by se choval nějak nápadně. Je to v jiném stylu oblékání nebo i třeba ve způsobu chůze. Kdykoliv jsem vyšel ven, i když to bylo třeba jen tři sta metrů do obchodu, tak mě všude doprovázela ochranka, o čemž jsem zpočátku ani nevěděl. To souvisí s tím, že v Rusku jsou jisté struktury a lidé, kteří se živí tím, že organizují nájezdy na cizince a zahraniční firmy. Není to všude a není to již tak silné. Po rozpadu Sovětského svazu vzniklo hodně takových kriminálních skupin, Kremlu se je ale v posledních několika letech podařilo tvrdě potlačit. Bezpečnostní situace se v tomto směru zlepšuje.

Jaká je dnes vlastně úroveň výroby piva v Rusku?

Nelze říct, že by pivo v Rusku bylo špatné, je jiné. Je tam například jiná kultura pití piva než u nás, místní například nemají rádi pěnu. Ruský standard piva určuje především firma Baltika, což je největší producent v Rusku. Vybavení pivovarů je tam mnohde možná lepší než u nás, hodně moderních technologií sem dodali Němci, kteří využili příležitost. V devadesátých letech totiž spotřeba piva zaznamenala obrovský boom. Nyní je situace jiná, peněz na investice je méně, trh se nasytil a pivovary musí bojovat o přízeň zákazníků. Co je nyní podstatné, pozornost se přesouvá od kvantity směrem ke kvalitě. Pivovary musí o trh bojovat kvalitou, trvanlivostí a chutí. Problém bývá právě v tom, jak udržet proces výroby na stabilní úrovni. To je také jeden z hlavních důvodů, proč do Ruska přicházejí lidé ze zahraničí. Naším úkolem je vytvořit jakýsi slabikář, jak má výroba vypadat, aby byl konečný produkt v průměru stále stejný, tedy aby dosahoval požadované kvality. Nakonec běžný ruský spotřebitel si za posledních patnáct let zvykl na kvalitní a dostupné služby, jejichž spektrum a rozsah je v některých ohledech možná větší než u nás. Místní lidé tento západní styl života velmi rychle přijali. V Rusku seženete cokoliv. Možná přeháním, ale v Moskvě na tržnici se vám třeba podaří objednat i slona a oni vám ho do čtyřiadvaceti hodin přivezou. Musíte mít samozřejmě peníze. Nároky lidí se zvyšují i v požadavcích na kvalitu zboží, a tomu se pochopitelně musí přizpůsobit i výrobci piva, pokud chtějí na stále náročnějším trhu uspět.

Jaké byly vaše první dojmy z Ruska?

Je velký rozdíl, jedete-li do Ruska na pár týdnů jako turista, nebo dlouhodobě za prací. V tom prvním případě Rusko a jeho obyvatele těžko poznáte. Každopádně však všem vřele doporučuji vzít si s sebou menší skautskou výbavu, to znamená například malou baterku, sadu šroubováků, nůž a provázek. V Rusku se vám totiž hodí úplně všechno, ostatně místní nic nevyhazují. Časem zjistíte, že všechno se dá někdy upotřebit. To jsem pochopil velmi záhy po prvním přistání v Jekatěrinburku. Pamatuji si přesně, že v Praze v době odletu bylo kolem deseti stupňů nad nulou, a když jsme dorazili do cíle, teploměr ukazoval minus čtyřicet osm stupňů Celsia. Byla to extrémní zima i na zdejší poměry. Čekal jsem, že zima v Rusku bude nepříjemná, ale na tohle jsem připravený nebyl. Protože v těchto oblastech je jen minimální vlhkost vzduchu, tak tam není mráz, na jaký jsme zvyklý, ale panuje smrtelný chlad, při kterém všechno tuhne. V noci hned po přistání mě odvezli služební volhou do bytu, který se nacházel v sedmém patře panelového domu v relativně dobré čtvrti v centru města. První, co vás při vstupu do objektu uvítá, je tma, světla na chodbě nefungují. Není to sice všude, ale musíte s tím počítat, většina paneláků už totiž nemá žádného domovníka nebo správce. Největší bolestí místních domů je, že okna a vlastně celá konstrukce netěsní. Pokud si byt sami správně neutěsníte, tak ho prostě nevytopíte. V Rusku se dokonce vysílají speciální televizní pořady, které se přímo věnují této problematice. Jen díky těmto opatřením se mi podařilo teplotu v bytě zvýšit z původních třinácti stupňů na osmnáct a s pomocí zakoupeného přihřívače na jedenadvacet. Další zkušeností je, že byty jsou většinou zajištěny několikerými bezpečnostními dveřmi a zámky. Než jsem se dostal domů, musel jsem jich odemknout osm. V Jekatěrinburku si člověk musí zvykat nejen na zimu, ale i na léto. V letních měsících totiž v noci nezažijete tmu, ale obloha je dlouho do noci jen šedá, a pokud máte dobré oči, tak si i před půlnocí můžete bez osvětlení číst noviny. Nezvyklé také je, že ještě v tuhle pozdní dobu slyšíte zpěv ptáků.

A vaše zkušenosti z cestování po Rusku?

V Rusku se vzhledem k velkým vzdálenostem cestuje běžně letadlem a po více než dvou letech mohu říct, že středně velká dopravní letadla značky Tupolev nebo Antonov jsou vynikající stroje. Vynikají například v tom, že když jim dojde palivo nebo se něco stane s motorem, dá se s nimi na letiště doplachtit. Prostě určitý čas drží ve vzduchu a nezřítí se. Sám jsem to zažil, když jsem letěl vrtulovým strojem z Nižněvartovska (ze středu západní Sibiře) do Jekatěrinburku, což je nějakých třináct set kilometrů napříč tajgou. V půli cesty jsme zjistili, že letiště v Jekatěrinburku nepřijímá. Pilot se tedy rozhodl letadlo otočit a vrátit se tam, odkud startoval. A když už jsme byli skoro na místě, dispečeři mu oznámili, že se počasí v Jekatěrinburku umoudřilo a mlha ustoupila. Nevím, jak moc byl ten pilot zkušený, ale letadlo znovu otočil a nabral směr Jekatěrinburk. Výsledkem bylo, že mu ještě před přistáním došlo palivo a zhasly oba motory. Na okraj plochy letiště jsme naštěstí doplachtili a pak velmi tvrdě dosedli, odnesla to pouze prasklá levá pneumatika podvozku. Až později jsem se dozvěděl, že šlo o začínajícího pilota a že za tento incident byl propuštěn. Nicméně ruští piloti jsou ale jinak velmi zdatní, vzhledem k místním klimatickým a dalším podmínkám musí zvládat situace, které bychom u nás často označili za extrémní.

Říká se, že Rusko jsou dvě země. Jednu část prý tvoří Petrohrad, Moskva a její okolí, takzvaný zlatý kolc, a tu druhou pak ostatní regiony.

Tak jako Praha není Česko, Londýn není Anglie, ani Moskva není Rusko. To je navíc ještě mnohem pestřejší. Třeba tatarské republiky tvoří jeden svébytný okruh, další se nachází na Dálném východě, což je takový čínsko-japonský svět, pak je tu severní Sibiř, Čukotka a potom evropská část, tedy stará Rus. Jinak se také třeba chovají Moskvané, kteří jsou vůči příchozím hodně uzavření a odměření, a jinak obyvatelé Petrohradu, který je po nedávné rekonstrukci opravdu nádherný. Tam se ke každému turistovi chovají naopak velmi vstřícně. Přitom v každé části federace je životní úroveň úplně jiná, i proto je těžké definovat průměrného obyvatele této země. Je ale zajímavé, že při té úžasné rozmanitosti uslyšíte ve všech regionech stejnou ruštinu, to je sjednocující prvek.

Až v Rusku jsem si také uvědomil jednu podstatnou skutečnost. Ať už se v jeho dějinách odehrávaly věci dobré, nebo zlé, za jedno by Evropa měla být Rusku vděčná. Právě na jeho území se zastavil nápor barbarských kmenů kočovných Tatarů. Rusko sice zabrzdilo postup Čingischánových hord a jejich potomků směrem na západ, ale samo na to doplatilo, když se na pár staletí dostalo do područí těchto dobyvatelů, a tím se vzdálilo evropskému civilizačnímu prostředí, které se vyvíjelo rychleji. S tímto neblahým dědictvím, které se časem promítlo do kultury a života země, se do jisté míry potýká dodnes.

Jsou Rusové tak pohostinní, jak se říká?

Například v létě jsem cestoval po jižním Uralu, kde lidé žijí bez elektřiny a mají jen to, co si sami vypěstují. Tamní vesničky připomínají skanzen, jenže tohle není muzeum, ale realita. Ti lidé tam vedou prostý život jako z jiného století, ale oni jsou svým způsobem šťastní. Všude vás pozvou na čaj a nabídnou vám něco k jídlu. Celý život prožijí na jednom místě, nikam se nepodívají, a když přijede někdo do vesnice, natož cizinec, okamžitě se stává středem pozornosti. I na takových místech, kde mají televizi, se vás lačně vyptávají, jak to vypadá třeba v Moskvě, kam se oni nikdy nepodívají.

Zažil jste něco opravdu hodně nepříjemného?

Tak nepříjemné bylo, že mě mohl sežrat medvěd. Se skupinou přátel jsme se vydali rybařit na řeku Ob. Mimochodem, běžným dopravním prostředkem tam je vrtulník. Zatímco kolegové šli lovit ryby, já jsem chtěl rozdělat oheň. Protože po ruce nebylo nic na zátop, vydal jsem se na dříví. Evropan ví, že pěšinka v lese je od toho, že po ní chodí lidé, tudíž jsem o té cestě nijak nepřemýšlel a vydal se po ní do lesa. Ušel jsem asi tři sta, možná čtyři sta metrů a celou dobu jsem si myslel, že za mnou jde Saša, mladý sládek od nás z pivovaru. Najednou slyším hlomoz, otočím se a zhruba třicet metrů přede mnou stál medvěd. V tu chvíli jsem se loučil se životem, protože tam je vám jasné, že volat o pomoc je zbytečné, nikdo vás neuslyší. Dojde vám, že jste v divoké přírodě a že ten medvěd možná nikdy neviděl člověka a že má možná hlad a je mu úplně jedno, kdo jste. V tu chvíli jsem tam stál jako blbec ve speciální kombinéze proti komárům a muškám a on se ke mně pomalu blížil. Nakonec mě obešel, protože jsem mu na té pěšině stál v cestě. Pouze jsem ucítil, jak se mi kožichem otřel o nohu. Měl jsem hrozný strach, a když jsem se vrátil, tak mi samozřejmě vynadali. Po té pěšině totiž chodí zvířata k vodě. (jn)