Hořice - Oldřich Bubák, dobrodruh tělem i duší, který jako první Čech v historii zdolal pěšky na lyžích oba zemské póly a na svém kontě má nespočet expedic a výprav do řady odlehlých či exotických končin světa, se po dvou výpravných cestopisných knihách čtenářům poprvé představuje jako autor básní a esejů. Novou knihu Ve stínu Everestu pokřtil společně s horolezcem Josefem Rakoncajem v sobotu v hořické Galerii plastik, kde zároveň zahájil výstavu svých fotografií.

K vydání téměř čtyřsetstránkového svazku Bubáka inspirovala tibetská poezie a možná také kritická poznámka v jedné recenzi na jeho předchozí knihu Království Lo Mustang, ve které se zasvěceně věnuje popisu své expedice do zapomenutého a civilizací jen málo poznamenaného tibetského království ležícího mezi himálajskými vrcholy Annapurna a Dhaulagiri, a kde na líčení vlastních prožitků nezbylo téměř žádné místo.

Do povědomí veřejnosti jste se zapsal jako autor výpravných cestopisných publikací Doteky konců světa - paralelní pohledy do Arktidy a Antarktidy a Království Lo Mustang. Obě knihy obsahují stovky fotografií a spadají do kategorie populárně-naučných. Svým posledním beletristickým počinem své ctitele asi překvapíte.

Asi překvapím, protože i moji přátelé mě znají spíše jako technicky založeného člověka. Ostatně autorka jedné recenze na moji druhou knihu napsala, že kniha je sice pěkná, ale že v ní chybí emoce. Jenže já sám jsem měl vždy raději cestopisné publikace, které jsou faktografické povahy bez zbytečných odboček od hlavního tématu, a to s jasnými, komprimovanými a reprezentativními popisy.

Spíš než pocitům jsem dával přednost konkrétním údajům. Asi je to tím, že jsem vystudoval strojařinu, což je svět přesných výpočtů a výkresů. Tohle se ale změnilo během loňské návštěvy Himálají, kam jinak jezdím poměrně často. Nevím, jak to popsat - možná došlo k nějakému zvláštnímu propojení energií - zkrátka najednou přišel signál, že bych mohl zkusit ke svým fotografiím přidat i třetí rozměr - duchovní, a trochu ty mé výstavy něčím odlišit a posunout dál.

Co bylo rozhodujícím impulzem pro vydání této básnické sbírky?

Původně jsem zamýšlel vydat v českém překladu tibetskou poezii. Když už se mi podařilo shromáždit a přeložit větší množství literatury z díla tibetských mnichů, požádal jsem v Kathmandu tamní nakladatelství, jestli bych ji mohl vydat v České republice. Bohužel zůstalo jen u přání, protože s autorskými právy je to prý hodně složité, prostě to zatím není možné. V té době jsem byl ale už natolik pohlcen poezií, že mi to nedalo, a dospěl jsem k rozhodnutí vydat vlastní texty, které jsou založeny právě na osobních prožitcích. Musím přiznat, že dřív bývala poezie na periferii mých zájmů, ale teď je to přesně opačně. V současné době píšu už třetí sbírku. Asi to ve mě dřímalo, jen jsem musel počkat na vhodnou chvíli nebo příležitost.

A čím vás vlastně poezie oslovila?

V dnešní společnosti můžeme pozorovat jistou rozpolcenost člověka mezi materiální a duchovní existencí. Život kolem nás se neuvěřitelně zrychlil, jenže ta duchovní část už jen pokulhává za tím fyzickým světem. Lidem často opakuji slova mých nosičů v Himálaji. Oni totiž když se někde na cestě zastaví, tak se na mne podívají a řeknou: Co koukáš, zastav se taky a počkej na svou duši!

Právě ty krátké verše, kterými jsem formou popisků doplnil i fotografie tady na výstavě, by měly člověka přimět, aby se na chvíli zastavil, aby si uvědomil tu disproporci, a aby zapřemýšlel nad tím, proč tu jsme. Myslím, že poezie má tuhle výjimečnou schopnost.

Z čeho jste čerpal?

Právě ten emocionální náboj, který chyběl v mých předchozích knížkách, jsem vytáhl ze svých starých bloků, volných listů a různých ústřižků, které jsem si posledních deset let schovával. Na cestách jsem toho zažil docela hodně, ovšem řadu poznámek jsem si psal jen tak bokem, pouze sám pro sebe. Dřív by mě totiž vůbec nenapadlo, že bych něco tak osobního a subjektivního mohl veřejně ventilovat. Nepřišlo mi to vhodné.

Vaše zážitky z cest musí být takřka nevyčerpatelným zdrojem inspirace...

V mém případě je cestování jakýsi katalyzátor, který přispívá nejen k lepšímu poznání světa kolem nás, ale i sebe sama. Díky tomu se vám spousta věcí propojí a začnete je najednou vnímat jinak. A tuhle zkušenost bych rád předal dalším lidem. Knihu Ve stínu Everestu jsem rozdělil do čtyř tematických částí podle světových stran, což je tam symbolicky zvýrazněno střelkou kompasu.

Téma východu je ovlivněno hlavně buddhistickou filozofií, jih a sever zážitky z antarktických a arktických expedic a západ je do jisté míry úvahou nad existencí naší současné společnosti. Vycházím ze svých vjemů, zkušeností a poznání. Nakonec, jak říkají buddhisté, člověk na sobě musí neustále pracovat, protože jeho největším neštěstím a utrpením je nevědomost. (jn)

Pardubický cestovatel Oldřich Bubák si s předním českým horolezcem Josefem Rakoncajem dobře rozumí, a to nejen díky podobným zkušenostem a zážitkům z Himálají. FOTO: jn