Jičín - Když se rozhovoří o své práci, ani na chvíli nezapochybujete, že se jí profese historičky-archivářky stala koníčkem. Eva Chodějovská-Bílková, která před několika lety absolvovala jičínské gymnázium, se minulý pátek na tuto školu vrátila. Ovšem už nikoliv jako studentka, ale jako pracovnice Historického ústavu Akademie věd.

Eva Chodějovská-Bílková dnes patří mezi přední odborníky zabývající se problematikou historické geografie a právě na Lepařově gymnáziu představila novou práci - osmnáctý svazek z řady Historický atlas měst České republiky, významné dílo, které je tematicky věnováno Jičínu.

Minulý týden jste s kolegy z Historického ústavu Akademie věd představili nový Historický atlas města Jičína, komu je určen a co v něm čtenáři najdou?

Historický atlas měst České republiky, který je součástí širšího mezinárodní projektu, má bezpochyby přínos vědecký, ale zdaleka si nemyslíme, že jsou jednotlivé svazky určeny jen pro odborníky. Byli bychom rádi, a snažíme se k tomu také tak přistupovat, aby to pokaždé bylo dílo, které osloví lidi v konkrétním místě bez rozdílu, zda jde o laickou veřejnost, historiky, archiváře, geografy, kartografy či archeology. Publikace by měla sloužit také učitelům a žákům škol, což byl i jeden z důvodů, proč jsme v Jičíně atlas prezentovali právě na gymnáziu.

A co je tedy jeho obsahem?

Každý svazek je monografií jednoho města. V úvodu je studie shrnující urbanistické a architektonické dějiny města. Pro Jičín jsme ji psali: archeolog, architekt, historik umění a historik-archivář. Text přehlédli a lektorovali významní znalci regionální historie, a i když je redakčně upraven, každý z autorů měl možnost pracovat způsobem sobě vlastním. Například nebývá běžné, aby úvodní studie obsahovala tolik ilustrací, rekonstrukčních map a půdorysů. Tuto pestrost považuji za přínos.

Další částí atlasu je podrobná bibliografie s poslední aktualizací na jaře 2008. V žádném případě si totiž nehrajeme na to, že bychom znali úplně všechno, proto je tam řada odkazů na další literaturu.

A pak se dostáváme k tomu, co je podstatou atlasu - tedy jeho obrazová část, která má několik dílů. Na prvním místě to jsou výřezy Jičína a okolí ze srovnávacích map, tedy takových, které pokrývají celé území České republiky a jejích předchůdců. Dále tu jsou individuální plány pro město samotné. Dále obsahuje veduty, v případě Jičína jsou pozoruhodné zejména ty, které si nechal pořídit rod Trauttmansdorffů. Původně byly uloženy v Horšovském Týně, kde měli rodový archiv. Atraktivní jsou jistě také dobové fotografie a pohlednice, včetně srovnávacích snímků zachycujících současný stav.

Obrazová příloha je opravdu bohatá na mapové podklady...

Součástí atlasu jsou například i rekonstrukční mapy, jejichž prostřednictvím se autorský tým snaží pokaždé vytipovat zajímavé nebo problémové věci z historie města a zobrazit je kartograficky. V případě Jičína jsme takto upozornili třeba na zaniklé rybníky v jeho okolí. Stejně tak zde najdete osy a krajinné linie barokní komponované krajiny (Valdštejnovy i schlikovské) nebo realizované i neuskutečněné železniční projekty. A těch je docela hodně. Železnice byla ve své době nositelem pokroku a hnací silou rozvoje města, avšak Jičín zůstal i přes velké snahy svých představitelů mimo hlavní tahy, a tak se nepodařilo udělat z Jičína centrum celého Podkrkonoší, na což v 19. a v první půli 20. století Jičín aspiroval.

Historický ústav vydal během více než deseti let osmnáct atlasů. Proč byl Jičín do tohoto projektu, který má vlastně celoevropský rozměr, zařazen. Čím je výjimečný?

Jičín má mnohovrstevnaté a poutavé dějiny. A je na pohled velmi krásným a pro turisty přitažlivým městem, je bránou do jedné z nejatraktivnějších turistických oblastí v České republice. Proto jsme turistice, jako fenoménu moderní doby, věnovali také několik stran. Jičín je výjimečný třeba tím, že měl po Praze a Jindřichově Hradci jako třetí v pořadí zpracován regulační plán, který upřesňuje podmínky pro rozvoj města. V Jičíně byla vyhlášena i jedna z prvních městských památkových rezervací na území Československa, což je velká zásluha doktora Jaroslava Wagnera. O architektonické dědictví města tedy bylo pečováno. Mělo by zde padnout ještě jméno dalšího velkého "advokáta" Jičína v meziválečném období, historika umění Zdeňka Wirtha. I díky těmto osobnostem Jičín nedopadl třeba jako Jihlava, kde uprostřed náměstí stojí nákupní středisko.

Dá se ze shromážděných údajů vysledovat, co bylo - případně stále je - pro Jičín a jeho urbanistický vývoj charakteristické? Liší se třeba v něčem od jiných měst?

Z hlediska typologie je pro Jičín příznačné, že jde o "město v krajině", o město, které má kontakt s okolní přírodou. Na rozdíl od řady jiných sídel není uzavřené, ale bezprostředně přechází do volné krajiny. Jičín je výjimečný tím, a to by si měli jeho obyvatelé více uvědomit, že z města odejdou, že nemusí přecházet, podcházet nebo podjíždět obchvaty či dálnice. Výjimkou je pouze Jižní Město, kde obchvat a zástavba dusí betonem tamní obyvatele, kteří nemají, když to s nadsázkou přeženu, kam jít venčit psa. Jako únik do volné krajiny se jim nabízí niva Cidliny směrem k Čejkovicům, ovšem to by musel být lépe vyřešen přilehlý obchvat.

Druhá věc, která je pro Jičín typická, je takzvaný krajinný iluzionismus. Uvědomovali si jej už Valdštejnovi architekti a později i architekt Čeněk Musil. Když třeba procházíte ulicemi Českých bratří a Vrchlického, tak celou dobu koukáte na Zebín. Ještě donedávna se v Šafaříkově ulici nabízel podobný výhled na Veliš, než jej zastínila nová zástavba za kinem. Například Barákova ulice je zase korunována kostelem Panny Marie de Sale na Novém Městě. Ulice v Jičíně zkrátka pohledově někam vedou, někam směřují, buď k nějakému významnému bodu ve městě, nebo k vzdálené krajinné dominantě - k Táboru, Zebínu, Veliši. To je nepochybně jedna z věcí, která dává lidem jakýsi pocit volnosti a co přispívá ke kvalitě života. I na počátku 21. století, kdy lidé vyžadují hlavně komfort a orientují se na "hmotné statky", se Jičín také díky těmto kompozičním liniím stává lákavým místem k bydlení. Jičín je výjimečný a svou výjimečnost by měl nadále podtrhovat třeba tím, že by měl klást větší estetické nároky na investory ať už bytové nebo především průmyslové výstavby či staveb prodejen.

Bylo těžké získat staré mapy, plány a další obrazové dokumenty, existuje dostatek pramenů pro tento typ badatelské činnosti?

Nejsem si zcela jistá, jestli slovo "těžké" je na místě. Alespoň já sama jsem se na tvorbě atlasu nepodílela jen proto, že to mám v náplni práce, ale dělala jsem to s nadšením. Nicméně z archivářského hlediska je s mapami velký problém. Mapa není klasický písemný pramen, vyžaduje jiný přístup. Jenže historická kartografie se nedá přímo vystudovat, takový obor neexistuje, takže musíte studovat něco jiného a to ostatní si postupně doplnit vlastní pílí a zájmem o danou problematiku. Situace je navíc komplikovaná tím, že mapy mají různý formát, jsou podlepené například plátnem, bývají svinuté nebo mají lišty, jejich rozměry jsou třeba třikrát tři metry, zkrátka nejsou to rukopisy nebo knihy, nedají se jednoduše skládat do archivních krabic nebo do přihrádek v knihovně.

Výsledkem je, že se do třídění mapových sbírek a fondů nikomu moc nechce. Mapové fondy tedy bývají dost často nezpracované a badatele do nich nechtějí pouštět. Takže zpravidla musíte mít doporučení, souhlas ředitele a pak musí být ochotný se vám věnovat i správce dané sbírky, který by se v ní měl i přes chybějící inventář a rejstřík trochu vyznat. Nebo musí být alespoň vstřícný a strávit s vámi hodiny při prohledávání.

Zaujalo vás něco při pátrání?

V ústředních institucích se nám podařilo nalézt řadu dokumentů, které ještě nebyly publikovány, třeba mapy císařských silnic, které vznikaly na přelomu 18. a 19. století. Pro krajinu kolem Jičína je to velmi důležitý pramen, který dosud nebyl využit. V Jičíně jsme kromě muzea a okresního archivu navštívili také stavební archiv městského úřadu, kde se dá opravdu najít ledacos zajímavého. Je tam spousta dokumentace, například k územním plánům, a také fotografie. Problém je, že městské stavební archivy nejsou odborně spravovány, takže to je doslova halda materiálu, který je v Jičíně uložen ve sklepení pod zámkem. Samozřejmě jsme navštívili také oblastní archiv v Zámrsku, kde se nám podařil kaskadérský kousek, když jsme tam nafotili mapu, která byla větší než samotná místnost, v níž je v roli uchovávána.

V atlasu ale nejsou jen reprodukce map z českých fondů, ale i ze zahraničí.

Ano, složitější to bylo například při pátrání v rozsáhlé a českými badateli poměrně málo využívané mapové sbírce v Národní knihovně a Státním archivu ve Vídni, kde jsem našla jednu vedutu a mnoho plánů Jičína. Pak máme skrze Valdštejna a jeho architekty řadu materiálů v Itálii, ale vzhledem ke stavu zpracovanosti a vůbec přístupu do italských fondů a celé struktuře tamního archivnictví je bádání v Itálii zatím na počátku a ještě asi nějakou dobu bude. To, že se řada věcí nachází mimo Jičín i mimo zemi, je dáno historickým vývojem a dějinami archivnictví. Majitelé panství se střídali, proto jsme například pátrali v Horšovském Týně v rodovém archivu Trauttmansdorffů. Pro mě z neznámých důvodů je v regionálním muzeu v Jindřichově Hradci uložena třeba veduta Valdic. Pak nesmíme opomenout ani vyobrazení Jičína, která jsou součástí interiérové výzdoby různých objektů například v podobě nástěnných maleb. Jičín je tak například vyobrazen v ambitech poutního kostela Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře, kde byla pořízena fotografie do atlasu.

Všechny publikované mapy mají podrobný popis, který uvádí původní měřítko, rozměry, způsob zhotovení, autora, vydavatele a jiné technické údaje plus odkazy na další příbuzné mapy, které se do knihy nevešly.

Profesně působíte v pracovní skupině historické geografie v Historickém ústavu Akademie věd. Určitě ale není od věci připomenout, že pocházíte z regionu: s rodiči jste téměř vyrůstala v prostředí literárního archivu Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech. Předpokládám, že právě tam jste asi získala blízký vztah k archiváliím.

Spíš než samotné archiválie na mě zapůsobilo prostředí renesančního zámku, kde se pravidelně pořádaly kulturní akce. Literární archiv byl velmi úzce spjat s propagací literární vědy, literární paměti či výtvarného umění. Asi nejvíce mě tedy formovalo celkové ovzduší toho místa. Ta inspirující atmosféra Starých Hradů je dnes už bohužel minulostí.

A co vaše práce vůbec obnáší, nezasvěcený člověk by se mohl domnívat, že jde o naprosto nezáživnou činnost a že většinu času trávíte mezi stohy "zažloutlých" map v nějaké klimatizované místnosti.

Hodně hodin prosedíme nad materiály, to je sice pravda, ale jen částečná. Historická geografie má celou škálu pramenů umožňujících bližší poznání krajiny v minulosti. Snažíme se rekonstruovat venkovskou i městskou krajinu v různých historických obdobích a k tomu nám slouží nejen písemné prameny, ale pro nás velmi důležitým vodítkem jsou vizuální prameny obrazové a kartografické. A velmi podstatné je i chození v terénu. Práce je tak velmi pestrá a řadu problémů konzultujeme s archeology, historiky umění, architekty, stavebními inženýry a také s geoinformatiky. Baví mě setkávat se s lidmi z jiných oborů, člověku to nedovolí zakrnět.

Čím vás staré mapy tak zaujaly?

Na prvním místě tím, co je podstatou mapy: obsahuje velké množství informací na jednom listě papíru, při jediném pohledu. A pak svým zpracováním. O mapách do počátku 19. století se vede spor, jestli je mapa dílo umělecké, nebo kartografické. Ostatně měřiči-kartografové po celý raný novověk byli lidé, kteří měli k umění hodně blízko. Kartografie a geometrie pro praxi se začaly vyučovat až mnohem později.

Má vaše badatelská činnost i praktický význam pro současnost? Proč bychom se o staré mapy měli zajímat?

V takovém případě by bylo asi vhodné si položit otázku, k čemu je dobrá historie. Stejně jako má člověk od pradávna potřebu vědět, kde se nachází, a poznat své okolí, tak má také potřebu zakotvení v čase, chce vědět, odkud přišel, kdo byli jeho předci. Pro vnímavého člověka je důležitý nejen rozměr prostorový, ale i časový. Neměli bychom se utvrzovat v tom, že jsme všechno vynalezli až v dnešní době, co když už někdo před námi vymyslel něco stejně dobrého, nebo dokonce ještě lepšího. Chci říct, že bychom se měli seznamovat s minulostí, třeba jen proto, abychom se poučili z chyb. A právě historické atlasy měst mohou být inspirující pro radní a zastupitele, pro architekty a další odborníky, kteří mají zodpovědnost za to, jak se jejich město bude dál vyvíjet po vizuální stránce, v jakém stavu ho předají dalším generacím.

Nedávno jste dostala stipendium na několikaměsíční odbornou stáž do Itálie. S jakým úkolem nebo předsevzetím tam pojedete?

Jde o půlroční stipendium italské vlády, které jsem získala přes Italský kulturní institut při italské ambasádě. Pojedu do Říma, kde na tamní fakultě architektury běží úspěšně projekt virtuálního atlasu města Říma, což je pro mě osobně velmi zajímavé metodologicky. Souvisí to jednak s mojí doktorskou prací zabývající se ikonografií měst a také s projektem historických atlasů měst České republiky. Jde o to, jak naložit s velkými aglomeracemi. Pokud bychom totiž zpracovávali atlas Prahy nebo jiného velkoměsta stejným způsobem jako například u Jičína, vznikl by ohromný svazek o několika částech, a ani tak by nebyl vyčerpávající. (jn)

Eva Chodějovská-Bílková absolvovala v roce 1999 Lepařovo gymnázium Jičín, poté vystudovala obor archivnictví a pomocné vědy historické v kombinaci s historií na Filozofické fakultě UK Praha. Od září 2006 pracuje jako odborná pracovnice a kurátorka mapové