Lužany - Patří sice k vůbec nejtvrdším kontaktním sportům na světě, ale spíš jen teoreticky, protože ti, kteří okinawské karate skutečně ovládají, se klasických turnajů neúčastní. Bojové umění po vzoru starých mistrů vnímají jako celoživotní cestu, která vede k neustálému zdokonalování a rozvoji vlastní osobnosti. Nauka boje, jež se před staletími vyvinula jako účinný prostředek sebeobrany, se tak stala cestou sebepoznávání.

"Soustavné cvičení má pozitivní vliv nejen na tělesnou kondici, ale pečuje hlavně o duši. Je to způsob, jak dosáhnout vnitřního klidu, sebedůvěry a celkové harmonie. Kdo tohle nepochopí, tak se s podstatou okinawského karate zcela míjí," říká jeden z jeho nejlepších trenérů v Česku Jan Gyuris.

Ten si spolu s dalšími studenty právě letos připomíná dvacáté výročí od zahájení výuky okinawského karate u nás. Jubileum oslavili minulý víkend v Lužanech, kde vyvrcholilo několikadenní mezinárodní soustředění, jehož se zúčastnili hosté ze Švýcarska, a hlavně přední učitelé z Okinawy a také hlavní rada japonského velvyslance Tatsuo Kai, který nad akcí převzal záštitu.

"Úplně první skupina, která začala v tehdejším Československu tradiční okinawské karate rozvíjet, byla právě naše asociace. Bylo to v roce 1988, kdy jsem se poprvé setkal s panem Takao Nakayou, okinawským mistrem, který tak položil první základy celé struktury výuky okinawského karate u nás a stal se jejím garantem," vzpomíná Jan Gyuris, kterého Takao Nakaya před dvaceti lety přijal jako svého žáka.

Dnes je Jičíňák Jan Gyuris prezidentem Asociace tradičního okinawského karatedó v České republice, jež má na tři sta padesát členů v šestnácti různých klubech po celé zemi. A právě řada z nich se v minulých dnech sjela do Lužan.

"Dalším mimořádným zážitkem pro mě bylo setkání s mým současným učitelem senseiem Joki Uemou a jeho synem před čtyřmi lety v jeho vlasti na Okinawě. Od té doby jezdím do Japonska a na Okinawu nejméně dvakrát ročně a snažím se pokračovat ve studiu," líčí Jan Gyuris, který se tak zároveň musel naučit i japonštinu, neboť bez ní by těžko mohl studovat techniky a pochopit jejich podstatu.

"Moji učitelé na Okinawě nemluví anglicky, hovoří pouze japonsky, takže kromě studia karate se musím zdokonalovat i ve studiu jejich rodného jazyka," dodává s úsměvem. "Kromě gramatiky to ale zase až tak náročné není, protože pokud se pohybujete ve správných vodách, jde to docela rychle."

Tradiční okinawské karate je podle něj výjimečné tím, že obsahuje životní filozofii, kterou se snaží naplňovat. Hlavní rozdíl mezi japonským a okinawským karate je prý především ve vnímání sebeobrany jako takové. "Ačkoliv si spousta lidí myslí, že karate má původ v Japonsku, do země vycházejícího slunce se dostalo až zkraje dvacátých let minulého století."

Počátky vzniku karate jsou spojovány s ostrovem Okinawa v souostroví Rjúkjú v Tichomoří. Tato oblast byla po staletí pod silným politickým, obchodním a kulturním tlakem Číny. Z dostupných historických pramenů vyplývá, že někdy kolem 7. století tam začaly pronikat prvky čínských bojových umění. Samostatnost Okinawy a tím i vliv Číny končí počátkem 17. století, kdy v Japonsku tehdy vrcholil boj nejsilnější rodů o čelné postavení v zemi. To mělo poté dopad i na tisíc kilometrů vzdálené souostroví Rjúkjú.

Tradice hovoří o tom, že k rozvoji karate - univerzálního bojového umění jako prostředku sebeobrany - přispěl zejména zákaz nošení mečů a později jakýchkoliv zbraní. "Místní lidé se tak zdokonalovali ve způsobu boje využívajícím lidského těla v jeho nejúčinnější formě, a to i za použití různých zemědělských náčiní, třeba tonfy nebo dalších okinawských zbraní," vysvětluje Jan Gyuris a dodává, že tradiční karate nevyžaduje extrémní fyzické nároky a cvičit jej může každý.

V Česku dnes působí několik různých organizací okinawského karate, které reprezentují různé styly. Asociace se sídlem v Jičíně se hlásí ke škole Shubukan Uema dójo, která má v zemi původu přední postavení.

"Je těžké říct, jak dlouho trvá, než se člověk naučí karate. U někoho to může být za dva roky, u jiného za deset let. Je ale velice složité říct, že toto bojové umění skutečně ovládáme, přece jen jde o určitou celoživotní cestu. Otázka ovšem zní, nakolik jsme či nejsme egoističtí, abychom ji zvládli," vysvětluje Jan Gyuris, kterého okinawské karate nadchlo hned po prvním tréninku, díky němuž prý dostal řadu odpovědí na své otázky. "Přání a vůle se mu intenzivně věnovat přišla opravdu ze dne na den." (jn)