Sobotka - V noci na sobotu zemřel ve věku 85 let přední český přírodovědec, propagátor a obdivovatel umění a znalec regionální historie RNDr. Karel Samšiňák, CSc. Okruh zájmů a odborných činností, kterým se tento sobotecký rodák seriózně věnoval, by vydal na delší stať. Dlouhá léta pravidelně přispíval do časopisů, novin i odborných publikací, organizoval výstavy a pomáhal s propagací rodného města. Šíří svých zájmů a celoživotním působením v různých spolcích představoval renesanční osobnost, možná vůbec jednu z posledních svého druhu.

Karel Samšiňák, který se narodil 2. ledna 1923 v Sobotce, patřil k nepočetnému okruhu lidí, kteří vynikají hned v několika naprosto rozdílných oborech. Už od raného mládí osciloval mezi láskou k zoologii a výtvarnému umění. Začátkem čtyřicátých let absolvoval boleslavské gymnázium a krátce po válce promoval na přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy.

Svou vědeckou dráhu začínal jako ředitel muzea v Děčíně, kde během svého tříletého působení sepsal například objevnou studii o mravencích, kterou publikoval už jako člen Čs. společnosti entomologické, do jejíchž řad byl přijat již v patnácti letech. Nedlouho po vojně, kterou strávil u PTP, pak nastoupil jako erudovaný odborník do Akademie věd v Praze.

Mezinárodní uznání si vysloužil díky svým badatelských objevům v oboru parazitologie. Ve své době patřil k nejuznávanějším specialistům na roztoče, kteří mu nakonec přinesli i mezinárodní uznání, za což si například vysloužil i pozvání na vědeckou konferenci do Spojených států a jako vědec byl pozván i do Číny, kde jej přijal Mao Ce Tung. Mimochodem latinské názvy některých roztočů nesou dodnes jména jeho přátel.

Ostatně, jak nelehké je vymýšlení názvů, a to nejen u mikroskopických živočichů, vzpomínal Samšiňák v jednom ze svých článků napsaných pro časopis Vesmír v roce 1996:

"...Kdysi jsem požádal přítele jedoucího do Číny, aby mi přinesl nějaké velké brouky. Kupodivu se mu to zdařilo. Přinesli mu doslova hrst takových brouků, když nastupoval po schůdcích do letadla. Přítel byl pohotový. K velkému překvapení dárců vytáhl kapesník, brouky do něho zavázal a odletěl. Pod krovkami těch brouků byli nádherní roztoči. Vzápětí přišel novinář, přes hodinu se cestovatele vyptával, a když se dověděl o roztočích, stavil se i u mě. Chtěl samozřejmě česká jména a s tím byla potíž. Nejsou totiž ani pro naše druhy. Mezi materiálem byl i zástupce rodu Coleolaelaps. Coleo- znamená, že žije v symbióze s brouky, Laelaps byl pes Dianin, a tak jsem vytvořil jméno broukopes čínský. Z celého předlouhého interview vyšlo v novinách sdělení, že byl přivezen broukopes čínský. Okamžitě volala zoo, zda máme toho živočicha živého."

Do širšího povědomí se ovšem Karel Samšiňák zapsal nejen jako erudovaný přírodovědec, ale také jako znalec výtvarného umění. Dokladem toho může být i poměrně dlouhý seznam domácích i zahraničních malířů a grafiků, s nimiž udržoval přátelské vztahy a jejichž dílo vystavoval v Praze a později především ve své galerii v soboteckém Šolcově statku, kde se zejména v době konání festivalu Šrámkova Sobotka u tamního "stolu zdělanců" scházela pravidelně početná společnost herců, literátů a výtvarníků.

Po nuceném odchodu z Akademie věd působil Samšiňák nějaký čas například v literárním archivu Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech. Mimo jiné se zabýval dílem a osobností Josefa Váchala - je autorem Traktátu o Váchalovi, drobné bibliofilie s krátkým textem o Váchalově studeňanském strádání, kterou vydal Spolek českých bibliofilů, v jehož výboru Karel Samšiňák působil.

Dále byl také dlouholetým předsedou Spolku sběratelů a přátel exlibris (část jeho pozoruhodné a mimořádně bohaté sbírky exlibris si loni mohli prohlédnout návštěvníci výstavní chodby jičínského zámku). Karel Samšiňák byl také čestným členem Pekařovy společnosti, angažoval se v baráčnickém hnutí nebo v Klubu přátel města Sobotky, pod jehož záštitou spolupořádal několik let malířský plenér. (jn)

Snímky z archivu Nových Novin pořízené při osmdesátinách Karla Samšiňáka v roce 2003 a o rok později při vzpomínkové akci u torza Semtinské lípy. Foto: jn