S pojmenováváním turistických stezek po vynikajících osobnostech se v první polovině minulého století můžeme v Českém ráji a Podkrkonoší setkat dosti často. Jednotlivé turistické odbory tímto způsobem dle jejich mínění položily základ k trvalému připomenutí zásluh těch, kterých si vážily pro jejich přínos regionu či dokonce celého státu. Mezi jmény jsou zastoupeni nejčastěji organizátoři a podporovatelé turistiky (např. Josef Vítězslav Šimák, Josef Radský, Jan Kamenický), ale také politici (František Palacký, Edvard Beneš, Josef Kalfus), spisovatelé (Alois Jirásek, Karel Václav Rais, Josef Karel Šlejhar) aj. Jako prvnímu se této pocty dostalo in memoriam Františku Ladislavu Riegrovi v roce 1909, po němž byla pojmenována ve své době velmi ceněná trasa spojující jeho rodné Semily s Železným Brodem. Zatímco v čase sklonku rakousko-uherské monarchie byl tento počin spíše ojedinělý, po roce 1918 v souvislosti s mohutným rozmachem turistiky výčet těchto pojmenovaných stezek jde do několika desítek.

Že v samém závěru první republiky bylo vzpomenuto i jméno Josefa Pekaře, z tohoto zavedeného rámce tedy nijak nevybočuje. S tímto nápadem přišly nedlouho po Pekařově skonu společně odbory Klubu československých turistů v Turnově a Sobotce.[1] Protože s Turnovskem je spjato místo jeho rodiště i častého pobytu a na Kosti u Sobotky dlouhodobě bádal ve zdejším archivu, aby získal podklady pro svou slavnou Knihu o Kosti, spojit tyto dvě lokality turistickou stezkou pojmenovanou jeho jménem se přímo nabízelo. Při schvalování tohoto záměru se podle předpokladů nevyskytly žádné námitky, kladné doporučení vydala turistická župa Českého ráje a na své schůzi dne 18. 12. 1937 i zastupitelstvo Klubu čsl. turistů v Praze.[2] Její realizaci tedy již nic nestálo v cestě.

V této době již bylo území Českého ráje protkáno celou sítí turistických stezek. V tomto případě tedy pouze stačilo jednu z nich poněkud zušlechtit a přeznačkovat. Práce na ni probíhaly na jaře následujícího roku dosti rychle, a tak mohla být stezka slavnostně otevřena již 26. května 1938. Tento den se stal nejdůležitější událostí zdejší turistické sezóny roku a během projevů bylo připomenuto, že se koná v roce 50. výročí založení Klubu českých turistů a 20. výročí vzniku republiky. Slavnostní shromáždění vedoucích činovníků turistické župy Českého ráje, jednotlivých odborů, spřízněných spolků a též příbuzných Josefa Pekaře se nekonalo na začátku trasy v Turnově, ale organizátorům se jevil jako příhodnější přírodní rámec u hradu Valdštejnu. Slavnost byla uvedena proslovem předsedy turnovského odboru a přednosty tamního okresního soudu JUDr. Jiřím Bělohradským. Za župu Českého ráje vystoupil její předseda a profesor turnovské šperkařské školy Josef Herbst a za nedávno založenou Pekařovu společnost pro povznesení Českého ráje sekční šéf ministerstva školství a národní osvěty PhDr. JUDr. Václav Müller, jenž jako Pekařův přítel živě přiblížil dobu, kdy tudy společně putovávali. Po skončení programu oficiálního otevření se zúčastnění za pěkného počasí vydali na pochod k Radči, Vyskři, Pleskotskému mlýnu a pod Kostí nadšeni půvaby stezky zakončili vydařený den přátelskou besedou v Helikarově hostinci.[3]

Referent, popisující tuto slavnost, vyslovil přesvědčení, že touto Pekařovou stezkou bude "důstojně a trvale uctěna jeho památka".[4] Tento jeho názor ale dějinný vývoj v následujících desetiletích nepotvrdil. Například na mapách byla takto pojmenována patrně jen třikrát a to pouze do začátku druhé světové války. Nejpodrobnější z nich je mapa Českého ráje zpracovaná Vojenským zeměpisným ústavem ve spolupráci s KČST z roku 1939, ostatní dvě jsou pouze malými schématy turistických cest a byly přiloženy k průvodcům propagujícím Zlatou stezku Českého ráje.[5] (Obr. 1)

V době okupace žádné nové turistické mapy ani průvodce nevycházely a vlastně i řadu let po ní se turisté museli spolehnout na předválečná vydání map. Tři průvodce z let 1947 a 1948 ještě Pekařovu turistickou stezku znají, po nastolení nových společenských pořádků ovšem Pekařovo jméno nejen z oblasti turistiky vymizelo.[6] Nebyla to ovšem jediná změna - z turistických stezek zmizela i většina ostatních jmen, zapomnělo se i na Zlatou stezku. Průvodce z roku 1956 i následující ji ale stále návštěvníkům doporučovaly a poměrně podrobně ji popisovaly.[7] I na mapách byla vedena v celém průběhu zelenou barvou, ovšem pouze pod nic neříkajícími označeními Z 37 apod. Její trasa se v dílčích úsecích pozměňovala. V otevřeném terénu, kde vedla po polních cestách, se v průběhu socializace vesnice scelovala pole do rozlehlých lánů. V důsledku rozorání mezí tyto tradiční turisty oblíbené komunikace zanikly. Pekařovu stezku postihly tyto zásahy zejména v úseku v okolí Vyskře mezi obcí Drahoňovice a samotou Stádla. Zanikla i lesní cesta mezi rozcestím Pod Nouzovem a samotou patřící k Drahoňovicům. Stezka byla proto svedena oklikou přes údolí Čertoryje. K této změně došlo dle mapových podkladů někdy kolem roku 1970.[8] Ani po roce 1989 nedošlo k obnově původního pojmenování stezek a zůstaly nadále anonymními. Je pravdou, že některá jména především zasloužilých turistických pracovníků by dnešním generacím už nic neříkala. Rehabilitace se ale nedočkala ani zvučná a dodnes známá jména, mezi něž to Pekařovo dozajista patří. A tak dnes o ní ví jen někteří místní patrioti či vlastivědní pracovníci.

Pokusme se v následujících řádcích popsat vývoj turistických snah v těchto místech s přihlédnutím k době, kdy jimi procházel jejich velký příznivec Josef Pekař. Položme si otázku, proč byla na jeho oslavu vybrána právě tato trasa a zda můžeme mít jistotu, že jí on sám skutečně někdy prošel. Vraťme se tedy o desetiletí zpět k počátkům turistiky konce 19. století, do něhož spadá i mládí Josefa Pekaře.

Nebylo snadné pro tyto první nadšence objevování přírodních krás orientovat se v členitém, skalnatém a povětšinou zalesněném terénu. Území bylo sice protkáno řadou vozových cest i pěších stezek, důvěrně známé byly ale pouze jejich častým uživatelům, tedy místním občanům a to jen v okruhu jejich bydliště. Turistické průvodce se sice začaly vydávat od druhé poloviny 80. let, popisy tras se ale vyznačovaly strohostí a pokud některé z nich byly opatřeny mapkou, připomínaly spíše pouze náčrtky a schémata, spojující některé vybrané obce.[9] Stěží si lze představit, že by s těmito pomůckami turisté dosáhli svých vytčených cílů. Nepochybně se museli cestou vyptávat místních občanů na správný směr svých cest. V tomto ohledu měli proti naší generaci zjevnou výhodu, neboť venkov byl tehdy zalidněn mnohonásobně větší hustotou obyvatel než dnes. S pracujícími na polích ale i v lesích se cestou potkávali běžně.

Velký pokrok představovalo zakládání odborů organizované turistiky - Klubu českých turistů. V našem regionu došlo k ustavení prvních dvou v Jičíně a v Turnově v roce 1892. Po roce 1900 se k nim připojily další v Mnichově Hradišti, Sobotce, Železném Brodě, Semilech aj. Podle pokynů z pražského ústředí se soustřeďovaly zejména na značkování turistických cest zprvu jednotně červenou barvou mezi dvěma bílými pruhy.[10] Nebylo to příliš praktické. Pokud na rozcestích nebyly umístěny směrové ukazatele s uvedením jména cílového místa, k orientaci moc nepomohly. Nutno zdůraznit, že v tomto prvním pionýrském období jednotlivé odbory vzájemně nespolupracovaly, ale každý z nich prováděl značení jen v okolí svého města. Plochy značených cest tak tvořily kolem nich jakési nepravidelné kruhy, jež se se sousedními neprotínaly ani nespojovaly. V námi sledovaném případě tvořilo rozhraní mezi působností odborů údolí Žehrovky. Území ležící na sever od něho patřilo do kompetence turnovského spolku a na jih do soboteckého. Zeměpisný termín Český ráj se teprve pozvolna prosazoval, nebylo ujasněné, které území by do něho mělo patřit. Některé odbory, zejména jičínský a turnovský spolu spíše soupeřily, které město je východiskem do zdejších skalních měst, než aby spojily svoje síly k jeho celkovému povznesení. Karel Čermák

Pekařova turistická stezka, 2. díl

Poznámky:

1) Český ráj, časopis KČST - župy Českého ráje, roč. 4., duben 1937, č. 2, str. 35; roč. 5., leden 1938, č. 1, str. 8-9

2) Český ráj, časopis KČST - župy Českého ráje, roč. 5., leden 1938, č. 1, str. 17

3) Mladoboleslavské listy, roč. 50., č. 31 z 21. 4. 1937; roč. 51., č. 3, 39 a 43 z 12. 1., 17. 5. a 1. 6. 1938; o události informoval i Rodný kraj a Národní směr

4) Český ráj, časopis KČST - župy Českého ráje, roč. 5., srpen 1938, č. 3, str. 61

5) Český ráj - Zlatá stezka Českého ráje, Turnov b.d.; DOSTÁL, Jaroslav: Českým rájem po Zlaté stezce, Semily 1939

6) KERNER, Josef Č.: Pojizeří, Mladá Boleslav 1947, str. 204; JANKŮ, František: 70 výletů z Turnova po Českém ráji, Turnov 1947, str. 16; DOSTÁL, Jaroslav: Českým rájem po Zlaté stezce, Praha 1948, II. vydání, str. 244-246

7) ŠALDA, František: Český ráj, II. díl, Turnovsko a Mnichovohradišťsko, Praha 1956, str. 56-57; ŠALDA, František a kol.: Český ráj, Praha 1960, str. 59

8) Na mapě Českého ráje z roku 1963 je ještě zakreslena stará trasa, na mapě z roku 1973 již nová přes údolí Čertoryje

9) První turistické průvodce rodícího se Českého ráje vydali v druhé polovině 80. let 19. století Josef Zdenko Pryl, Josef Kopal a Václav Durych

10) O vývoji turistického značení viz. Časopis turistů, roč. 57/1945, č. 5-6, str. 72-74

Obr. 1: Pojmenování Pekařova stezka se objevilo pouze na této jediné podrobné mapě Českého ráje z roku 1939; byla tedy vydána v následujícím roce po jejím slavnostním odhalení.