Vzhledem k akutnímu nedostatku ubytovacích prostor se návštěvníci tehdy zdrželi v místě jen jeden, maximálně dva dny. Ráno přijeli vlakem, během dne si prošli vybraný okruh a večer obvykle ze stejného místa odjížděli. Vydat se na delší pěší túry, například z Turnova na Kost a zpět, představovalo ujít minimálně 35 km, což mohli absolvovat jen skutečně fyzicky velmi zdatní jedinci. K podstatnému zlepšení v tomto našem případě došlo po roce 1905, kdy bylo Sobotecko napojeno na železniční síť, a návštěvníci tak mohli pro příjezd a odjezd užít obou těchto míst. Ale i tato jednosměrná trasa nebyla určena pro každého. První průvodce ji vesměs doporučovali absolvovat po trase Turnov - Podháj - Všeň - dvůr Borčice - Žehrov - kolem stejnojmenné obory k pomníkům padlých ve válce roku 1866 - a dále kosteckými lesy k hradu. Tato cesta dovedla turisty delším obloukem k cíli celkem bezpečně, protože většinou vedla po silnici. To ale představovalo též její velkou nevýhodu, neboť nebyla tak zajímavá a prašná komunikace jistě též turistům vadila. Doporučovalo se její podniknutí raději najatým povozem.[11] (Obr. 2) Ojediněle se objevuje návrh trasy Turnov - Valdštejn - Bukovina - Vyskeř - Kost, ovšem bez podrobnějšího popisu.[12] Pouze jediný autor, vyskeřský učitel Josef Zdenko Pryl, znal dílčí úsek Radeč - Nouzov - Vyskeř, aniž by jej ovšem spojoval s trasou na Kost.[13] I jeho přiložená mapa zachycuje jen okolí Turnova a Sobotecko se na ni nevešlo. Podobný přístup nalezneme i u jiných autorů. Mapa celého Českého ráje se značenými turistickými trasami až do první světové války nebyla turistům k dispozici.

Skutečnost, že tato trasa nebyla příliš známá, souvisí i s existencí obory, kterou měli majitelé zdejšího velkostatku Aehrenthalové pod Radčí. Od roku 1821, kdy se stali jeho vlastníky, se datuje jejich snaha o likvidaci obcí kolem Hrubé Skály. Skupovávali rolnické usedlosti včetně rozsáhlých obecních lesů. Cílem těchto jejich snah se stala i obec Radeč, v jejíž blízkosti zamýšleli zřídit oboru. Koncem 19. století z ní již zbyla jen chátrající kaplička a jeden obytný dům. Je známo, že Aehrenthalové v hruboskalských lesích turisty neradi viděli a snažili se jim pobyty komplikovat zákazem používání cest, ničením turistických značek apod. V tomto případě mohli argumentovat též rušením zvěře v oboře. Potvrzuje to novinová zpráva z roku 1910, která výslovně uvádí, že se v okolí Radče na veřejných cestách nacházejí odrazující tabulky "Privat Weg".[14] Obora byla zrušena po roce 1918, stopy jejího oplocení ale mohli turisté v těchto místech spatřit ještě po desetiletích.

Ve válečném období došlo ke značnému útlumu turistických aktivit. Poněkud překvapivě přesto právě tehdy Klub českých turistů přijal v roce 1916 přelomové rozhodnutí. Dosud jednobarevné značení tras změnil na používání čtyř barev - červené, světlemodré, světlezelené a oranžovožluté, jež se s drobnou proměnou odstínů užívají dodnes.[15]

Po válce došlo v samostatné republice k rozvoji turistického ruchu na kvalitativně vyšší úrovni. Koncem roku 1919 se odbory z Jičína, Mladé Boleslavi, Mnichova Hradiště, Nové Paky, Rovenska pod Troskami, Turnova a Železného Brodu sdružily do župy Českého ráje.[16] Od té doby se tedy datuje úzká spolupráce všech organizovaných turistů činných na tomto území. Dochází především k pospojování původních stezek jednotlivých odborů do delších linií a k jejich soustavnému zahušťování. Byla tím vyvolána potřeba vydání nových turistických průvodců, jichž vyšlo zejména ve 20. letech opravdu hodně.[17] Tištění kvalitních turistických map ale poněkud pokulhávalo. První mapu celého území Českého ráje se značenými stezkami vydal OKČT v Turnově v roce 1911 a jejím autorem byl ředitel turnovské šperkařské školy Antonín Karč.[18] V souladu s tehdejším doporučením z ústředí jsou všechny trasy vyznačeny pouze červenou barvou. V této zastaralé úpravě byla převzata a přiložena k Herbstovu průvodci z roku 1922. Její legenda osvětluje mimo jiné dvě trasy z Turnova na Kost. V souladu s ní je popisuje i průvodce v kapitole celodenních výletů. Jako první uvádí již zmíněnou variantu na Všeň, Borčice a Žehrov. Druhá dosud v průvodcích zmiňována nebyla: Turnov - Kalužník - Pohoří - Vysoké Kolo - Dobšice - Kost. A navíc jako třetí přidává trasu Turnov - Hlavatice - Valdštejn - Radeč - Stádla - Pleskotský mlýn - Kost.[19] Tato trasa, jež se kromě svého závěru ztotožňuje s Pekařovou stezkou, je sice na mapě též uvedena, ale legenda s vysvětlivkami se o ní nezmiňuje. Od Pleskotského mlýna nesměřuje na Rytířovu Lhotu, ale na Dobšice. Tato mapa tedy již neodpovídala současnému trendu, když neužívala zaváděné čtyřbarevné značení, ale z nedostatku jiných vhodnějších byla oblíbená a vyšla v dalších letech několikrát s aktualizovanými údaji. Následující vydání změnila trasu od Pleskotského mlýna na Libošovice a Prokopské údolí a teprve v nejmladších vydáních je zakreslen úsek s Rytířovou Lhotou. (Obr. 3) K této poslední změně, jež prakticky dotvořila celou trasu budoucí Pekařovy stezky, došlo koncem 20. let. Poprvé se objevuje na mapě přiložené k Průvodci krajem Riegrovým, který vydal Jan Kamenický v roce 1929. Celý její průběh je již zakreslen zelenou barvou.[20]

Když se tedy turnovští a sobotečtí přátelé turistiky rozhodli uctít památku Josefa Pekaře přiřazením jeho jména k turistické stezce, měli na výběr celkem tyto tři popsané základní možnosti, případně doplněné některými drobnými odchylkami. Zvolili variantu jmenovanou jako poslední ne proto, že vede téměř přímým směrem, a je tudíž nejkratší, ale především proto, že je nejkrásnější. Sice zčásti kopírovala téměř ve stejné době budovanou Zlatou stezku Českého ráje, ale její předností byla pestrost zážitků, jež nabízela. Procházela členitými skalními a lesními partiemi i otevřeným terénem, vybízela též k případným zastavením na místech dalekých rozhledů.

Zapojme nyní do těchto úvah osobnost Josefa Pekaře. Vybavíme-li si v paměti jeho podobu, patrně si představíme muže široké rozložité postavy, jejíž nezbytný doplněk představoval doutník v ruce a případně svazek novin v podpaží. Takto ovšem Pekař vypadal až ve zralém věku, kdy byl nejvíce fotografován. Podle těchto snímků bychom asi měli vážnou pochybnost, že by byl schopen pohybovat se po vlastní ose na větší vzdálenost. Ale on v mládí vypadal podstatně jinak. Dle dochovaných svědectví jeho kamarádů s nimi často především za studentských let ale i později po Českém ráji chodíval na výlety. JUDr. Antonín Pařízek později nostalgicky vzpomínal na tuto veselou pánskou společnost, kdy spolu za den dokázali absolvovat cestu z Turnova na Kost a zpět. Bylo to dle něj především v době, kdy Pekař pracoval na své Knize o Kosti, tedy kolem roku 1910. Prý stihl během putování ještě zajít i do hradního archivu a studovat tam.[21] Toto bylo psáno nepochybně s nadsázkou, neboť jeho badatelská práce spočívala v prostudování velkého množství dokumentů a vyžadovala úsilí, které jej muselo připoutat k celodenní intenzívní práci na řadu týdnů. Ale i údaj o vykonání dlouhé túry během jednoho dne nepůsobí důvěryhodně. Pařízek psal svůj článek s odstupem řady let, kdy si nemusel tehdejší události pravdivě vybavit a vzpomínky na mládí si mohl zidealizovat.

Jak takové výlety za jejich mládí mohly vypadat, nám napovídá korespondence Josefa Pekaře, kterou po léta udržoval se svým nejdůvěrnějším přítelem profesorem Jaroslavem Gollem. V roce 1899, kdy trávil prázdniny na Hrubé Skále v nedávno postaveném Šteklově penzionátu (tehdy jediném slušném ubytovacím zařízení Českého ráje), podnikl výlet ve společnosti svých přátel ze studií a kolegy profesory Jaroslavem Bidlem a Janem Krejčím. Celkem dobře situovaní páni ze střední třídy si najali na celý den povoz. Dovezl je až na Kost, odkud jej poslali prázdný do Sobotky, aby tam na ně čekal. Za pěší chůze se pokochali údolím Plakánkem, prošli Vescem a zamířili do Sobotky. Město si prohlédli včetně Humprechtu ve společnosti Pekařových příbuzných a k večeru nasedli do čekajícího povozu. Vydali se na Mladějov, kde je za Stéblovicemi uchvátila vyhlídka do Českého ráje s dominantou Trosek a v Újezdě pod Troskami se napojili na říšskou silnici, po níž dojeli až na Hrubou Skálu.[22] Připomeňme, že Pekařovi bylo v té době 29 let a byl tedy na vrcholu svých fyzických sil. Ve stejném duchu píše naopak v dopisech Goll Pekařovi. V roce 1913 pobýval v Sedmihorkách a plánoval se nechat dopravit na Kost tak, jak tam prý už dříve spolu jeli. Podobný výlet povozem na Kost si zopakoval i v roce 1915.[23] Cestování povozy bylo tehdy v kruzích "lepší společnosti" běžným zvykem. Je dobře známo, že například na zdolání jen několika kilometrů z Jičína do Prachovských skal se často tyto dopravní prostředky zjednávaly, či dokonce jezdily dle pravidelných jízdních řádů.

Ze stejného zdroje můžeme konfrontovat skutečnost s Pařízkovými vzpomínkami. V Pekařově korespondenci se objevuje jeho jméno v letním období let 1903-1905, kdy se v létě ubytovávali v turnovských hotelech. Tamější rodák Pařízek byl tehdy soudním adjunktem v Benešově, byl již ženatý a do Českého ráje tedy jezdíval se svou manželkou. Podnikali spolu ve třech časté výlety po Turnovsku, ovšem bez bližší specifikace.[24] Lze ale vážně pochybovat, že by s dámou vykonávali náročné celodenní pochody. Jeho vzpomínka se asi týkala jiného roku. Pokud přesto připustíme, že cestu na Kost vykonali pěšky, není příliš pravděpodobné, že putovali přes Radeč, Stádla a Rytířovu Lhotu, neboť v průvodcích ani na mapách se v této době tato trasa ještě nenacházela.

Po první světové válce Josef Pekař již jako padesátník dle Pařízkových vzpomínek zpohodlněl a na delší trasy se nevydával.[25] S Českým rájem ale nadále těsný kontakt udržoval, když od roku 1913 každoročně pobýval v sedmihorských lázních.[26] Většinu času tam ovšem strávil popíjením kávy, pokuřováním doutníků a četbou novin, kterými případně odháněl dotěrné slepice. Jenom občas se vydal na kratší zdravotní procházky do nejbližšího okolí - na Valdštejn, na Hrubou Skálu do Hlouškova hostince, případně vystoupil na blízkou vyhlídku nad hruboskalským dvorem, kde se kochal pohledem na Trosky.[27] Pokud se přece jen vydal dále, použil k dopravě na místo určení železnici, někdy jej přátelé pozvali na výlet automobilem. Takto asi vypadaly jeho poslední výlety na Kost, jež si poznamenal do svých deníků. Jednalo se většinou o návštěvy kosteckých posvícení, na nichž se setkával se svými známými a příbuznými.[28]

Závěrem tedy můžeme říci, že Josef Pekař sice některé úseky své budoucí stezky mohl projít, vcelku ji ale pravděpodobně nikdy neabsolvoval. Tím ovšem není řečeno, že by se aktéři realizace Pekařovy turistické stezky dopustili nějaké mystifikace nebo blamáže. Jednalo se tehdy o běžnou praxi. Nikdo se přece nepozastavoval nad tím, že třeba Václav Budovec z Budova či František Palacký ani nikdy svými stezkami nemohli projít. Jednalo se čistě o symbolický akt připomenout si tímto způsobem osobnosti, které se těšily úctě a vážnosti. A Josef Pekař nejen místem svého narození, nejen svou vykonanou prací, ale v průběhu celého svého života dokazoval, že k tomuto kraji citově přilnul a považoval jej za svůj domov, na který nedal dopustit. Počin turnovských a soboteckých turistů byl tedy záslužný a měl své opodstatněné zdůvodnění. Karel Čermák

Pekařova turistická stezka, 1. díl

Poznámky:

11) KOPAL, Josef: Malý průvodce po Turnově a jeho okolí, Turnov 1888, trasa vyznačena na mapce; KAFKA, Josef: Pojizeří a Prachovské skály, Praha (asi 1899), str. 60; ŠIMÁK, Josef Vítězslav: Průvodce českým rájem. Stopadesát výletů z Turnova, Turnov (asi 1904), str. 107; KUDRNÁČ, Václav: Album pohledů Pojizeří, Podkrkonoší a Poještědí, Turnov (1906), str. 20

12) KAFKA, Josef: Pojizeří a Prachovské skály, Praha (asi 1899), str. 19

13) PRYL, Josef Zdenko: Průvodce Českým rájem, díl první, Turnov 1891, 2. vydání, str. 30

14) Listy pojizerské, roč. 25, č. 9 z 17. 4. 1910

15) Časopis turistů, roč. 57 / 1945, č. 5-6, str. 72

16) Časopis turistů, roč. 32 / 1920, č. 1, str. 39; stalo se tak 30. 11. 1919 v Turnově

17) například HERBST, Josef: Turnov - stručný průvodce městem a okolím, Turnov 1922; BENEŠ, Antonín: Sobotecko. Sto výletů, Sobotka 1923; PAŘÍZEK, Antonín: Průvodce severními Čechami. Od Jizery k Labi, Mladá Boleslav 1925 aj.

18) Časopis turistů, roč. 23, č. 6, str. 341

19) HERBST, Josef: Turnov - stručný průvodce městem a okolím, Turnov 1922, str. 17; Herbstův průvodce vydal odbor Klubu československých turistů v Turnově

20) KAMENICKÝ, Jan: Průvodce krajem Riegrovým. Semilsko - Železnobrodsko - Maloskalsko, Semily 1929; příloha: Mapa značených cest. České Podkrkonoší - Riegrův kraj - Český ráj, měřítko 1:70000

21) V článku JUDr. Antonína Pařízka: Jak psal Pekař Knihu o Kosti; in: Od Ještěda k Troskám, roč. 8 / 1929-1930, č. 9 a 10, str. 194-196

22) Listy úcty a přátelství. Vzájemná korespondence Jaroslava Golla a Josefa Pekaře, 1941, str. 183-184

23) Listy úcty a přátelství. Vzájemná korespondence Jaroslava Golla a Josefa Pekaře, 1941, str. 574, 592

24) Listy úcty a přátelství. Vzájemná korespondence Jaroslava Golla a Josefa Pekaře, 1941, str. 367, 396, 426

25) V článku JUDr. Antonína Pařízka: Jak psal Pekař Knihu o Kosti; in: Od Ještěda k Troskám, roč. 8 / 1929-1930, č. 9 a 10, str. 194; doslova uvádí: "Tehdy nebyl Pekař ještě tak pohodlným, jako je dnes..."

26) SCHEJBALOVÁ, Jana: Český ráj Josefa Pekaře a jeho současníků, Liberec 2006, str. 31

27) NOVÁK, Ladislav: Pásmo vzpomínek, Praha 1947, str. 68-69; týž Pojizerské listy, roč. 53, č. 33 z 19.8. 1938

28) HANZAL, Josef (ed): Deníky Josefa Pekaře 1916-1933, Praha 2000, str. 81, 89, 167 a 171 (týkají se let 1921, 1923, 1931 a 1932)

Obr. 2: Schematická mapka přiložená k turistickému průvodci Josefa Kopala z roku 1888 znala spojení Turnova s hradem Kost pouze pomocí silnice přes Všeň a Žehrov; kolem Vyskře dosud žádné stezky zakresleny nejsou. Obr. 3: Mapa z konce 20. let minulého století, kterou zpracoval Antonín Karč, již zachycuje průběh budoucí Pekařovy stezky v celé její délce; připojená legenda se však o ní jako o vhodné trase z Turnova na Kost nezmiňuje.