INSPIRAČNÍ ZDROJE VÁCLAVA ČTVRTKA Když se Václava Čtvrtka, již jako slavného autora televizních Večerníčků, redaktoři ptali na jeho oblíbené autory, obvykle odpovídal, že si z pohádkářů nejvíce váží Karla Jaromíra Erbena. Není to nijak překvapivé sdělení, pohádkové knížky Erbenovy či Němcové jsou vydávány dodnes. Inspiračním zdrojem pro autory následujícího století se ale sotva mohly stát. Pohádky těchto klasiků naší literatury představují vybroušené perly motivů převzatých z lidového podání a v podstatě je již nelze dále rozvíjet. Pokud by se i moderní autoři chtěli vydat touto cestou, ve svém vývoji by ustrnuli a ztratili by kontakt se svými čtenáři, kteří již od nich očekávali jiné přístupy.

Spisovatelé 20. století sice formálně navázali na pohádku lidových vypravěčů, avšak svým novátorským pojetím v podstatě provedli její destrukci. Tradiční pohádky mají svůj děj situovaný do neurčitého vzdáleného prostředí, kde nikdy nikdo nebyl, a odehrávají se v blíže neurčené době, takže je ani nelze zařadit do konkrétního historického období. Naproti tomu moderní autoři se nerozpakovali zasadit své umělé autorské pohádky do důvěrně známého soudobého prostředí a postavy v nich se pohybující jsou běžné typy odpozorované ze života. I zvířata, a dokonce i neživé věci mluví lidskou řečí a pohybují se mezi lidmi. Nikdo se tomu nediví, všem to připadá přirozené. A pokud se v nich přece vyskytují bájné bytosti, jednají i tyto jako lidé, pouze se od nich odlišují jen některými neobvyklými schopnostmi. A aby vypravěč působil ještě důvěryhodněji, nechává někdy do děje vstoupit i svou osobu či děj přesně situuje do místa s konkrétním zeměpisným či místním jménem. Pro tento inovovaný typ zcivilněných pohádek se někdy používá termín antipohádky, pohádky naruby apod.

Za jejich objevitele u nás jsou právem považováni bratři Karel a Josef Čapkové, přestože psaní pohádek představuje v jejich umělecké tvorbě pouze okrajovou činnost. Každý z nich vlastně vydal jen jednu pohádkovou knížku. Tento zakladatelský počin obou bratrů vysvitne názorněji tehdy, když si jejich tvorbu porovnáme s pracemi jiných mladších autorů.

Karel Čapek vydával jednotlivě své pohádky po první světové válce v denících, ve kterých působil. V souboru vyšly v roce 1932 pod názvem "Devatero pohádek a ještě jedna jako přívažek od Josefa Čapka". Evidentně je psal s velkým potěšením a uvolněně, necítil se být ničím spoután a užil si při nich dosyta svého neobyčejného citu pro český jazyk. Tato spontánnost jej dovedla někdy k překročení obvyklého pohádkového rozsahu, vsouvání vedlejších dějových epizod a boření obvyklých schemat. Vlastně v jeho podání ani zápletka a rozuzlení děje nejsou na nich to podstatné, čemu by se měla dávat přednost. Cíleně však vždy sledoval, aby neustále udržoval pozornost čtenářů, jak to měl odpozorováno od vypravěčů, jež poznal v dětství a do jejichž pozice se nyní stylizoval.

Vzhledem k tomu, že Karel Čapek psal své pohádky nepravidelně zhruba v ročních intervalech, jeho pohádková knížka nemá kromě svého inovátorského přístupu žádnou jednotící koncepci. Naproti tomu jeho bratr Josef v té své z roku 1929 "Povídání o pejskovi a kočičce, jak spolu hospodařili, a ještě všelijakých jiných věcech" osvědčil schopnosti, které by nepochybně rádi využili redaktoři Večerníčku. Všech deset pohádek rozvíjí různé příhody dvou hlavních postav a vyhovují tak schématu televizních seriálů. Ale Josef Čapek se bohužel nedožil televizního vysílání; příležitost dostala až generace následující.

Václav Čtvrtek na shora položenou otázku ještě dodával, že si též váží Karla Čapka "pro jeho nádhernou a citlivou práci s řečí". Pouze takto obecně. Ne jako pohádkáře nebo že by jeho pohádky byly pro něj inspirativní. Nepochybně je znal; vždyť od dětství byl náruživým čtenářem. Protože máme k dispozici uzavřené dílo obou, můžeme porovnávat. Čtvrtek se rozhodl pro psaní literatury pro děti a mládež krátce po druhé světové válce, kdy navázal spolupráci s rozhlasem a tehdy vycházejícími dětskými časopisy Brouček, Vlaštovička, Sedmihlásek a Mateřídouška. V roce 1947 mu vyšla první pohádková knížka "Veselé pohádky o pejskovi a kočičce, o strýci hrochovi, o bílé husičce, o loupežnících a jiných lidech i zvířátkách". Již zběžný pohled na tento dlouhý název s neúplným výčtem hlavních postav napovídá, že některé z nich jsou zastoupeny u obou Čapků.

Otevřeme-li knížku a přečteme si všech 38 příběhů v ní obsažených, nebudeme na pochybách, že se začínající spisovatel Čtvrtek vědomě přihlásil k odkazu zakladatelů moderní české pohádky a přejal její osnovu a výstavbu. Není to ostatně nic mimořádného; takto si počínala celá řada jeho kolegů. On však k tomuto souznění měl možná největší předpoklady. Je známo, že vypravěčské umění Karla Čapka bylo hodně ovlivněno prostředím, v němž vyrůstal. Chodívali k nim domů lidoví vypravěči a také jeho babička mlynářka byla takovou výraznou osobností. I pro malého Václava bylo štěstím, že jeho oba rodiče měli vzácný vypravěčský talent a též za svého pobytu v Jičíně toho asi od dědečka Fejfara hodně vyslechl. Je proto pochopitelné, že pro něj takové prostředí bylo samozřejmostí a že i on v dospělém věku cítil potřebu svým dětem vyprávět a nakonec nejenom jim. K počátečním pokusům o vlastní tvorbu si vzal na pomoc své velké vzory. Vytkněme si některé nejnápadnější shodné znaky:

Podobně jako Čapkové se i Václav Čtvrtek v úloze vypravěče snažil o navázání bezprostředního kontaktu se svými čtenáři tím, že společně budou hrát jakousi spikleneckou hru:

VČ: "Věřte si nebo nevěřte. Já vám však říkám, že v mé pohádce není lži ani za trojník."

KČ: "A kdyby vám, děti, někdo řekl, že pohádky nejsou žádná pravda, tak mu nevěřte. Jsou pravda a dost."

Důležité pro navození věrohodnosti vyprávěného příběhu mělo jeho přesné situování do reálného místa včetně jmen hlavních osob, takže by si případný pochybovač mohl ověřit jeho pravdivost:

VČ: "Loupežník Čtvrtek stavěl kupce na silnici, tam kde se točí cesta kolem skály z pískovce. Obral je a hnal dál. Obraní kupci přicházeli do města Jičína s velikým nářkem a trousili řeči".

KČ: "Tak ten Lotrando vám číhal u silnice třeba k Poříčí nebo ke Kostelci nebo i k Hronovu, až kolem pojede nějaký ten forman, kupec, žid nebo rytíř na koni; pak na něj vystoup, zařval a obral ho o všecko a to ještě ten potrefený mohl být rád, že ho Lotrando nezapíchnul."

Oba dva se dokonce nerozpakovali dosáhnout přesvědčivosti popisované události tím, že se stala v jejich rodině, a tudíž ji slyšeli vyprávět z první ruky:

VČ: "Tenkrát jel můj pradědeček Josef Čtvrtek se solí do města Jičína. Vezl jí na dvanáct pytlů."

KČ: "Pokud vůz mého dědečka, toho mlynáře, vozil po vesnicích chleba a zpátky do mlýna pěkné zrní, znal Voříška kde kdo."

Jistou podobu nalezneme i v pohádkách, jejichž hlavní aktéři vykonají cestu kolem světa. Čtvrtkův pejsek ji vykonal v samých kotrmelcích, zatímco Čapkův detektiv Sidney Hall honbou za kouzelníkem.

Velmi nápadné je shodné užití loupežnické tematiky u všech tří autorů. Oba bratři se o ní rozepsali jednou, ale Václav Čtvrtek hned pětkrát. Nebylo tedy náhodou, že se k tomuto svému oblíbenému motivu po letech opět vrátil. Karlem Čapkem se mohl inspirovat i ve výběru jiných postav, např. strážníků, detektiva a kouzelníka.

Ještě čitelnější propojení můžeme odhalit mezi pohádkami Josefa Čapka a první Čtvrtkovou knížkou. Její páteřní kostru tvoří sedm pohádek o pejskovi a kočičce. Již shodný výběr hlavních postav zřetelně napovídá, že vycházel ze svého vzoru. Kdybychom neznali jejich autora, u některých z nich bychom možná byli na rozpacích, komu z obou ji přisoudit. Tak třeba Čtvrtkova pohádka "Jak pejsek s kočičkou smažili" rozvíjí téma velmi podobné onomu známému Čapkovu pečení dortu. Obě mají i stejné rozuzlení - jejich kuchařský výtvor jim sežral pes:

VČ: "Pod oknem seděl pes Turek. Zrovna zíval. A jitrnička rovnou z okna Turkovi do otevřené huby."

JČ: "A tak se ten zlý pes pustil do toho dortu."

Kočičky obou byly i zručnými švadlenkami:

VČ: "Kočička píchla drápkem na levé tlapce, šila, sešila střívko".

Anebo jindy:

VČ: "Pak vytasila kočička drápky a stiskla jimi ukousnutý konec jitrničky. Tak ji pěkně sešila."

JČ: "Kočička vzala dešťovku a zašila pejskovi dešťovkou katě."

Jmění oblíbených zvířátek nebylo velké - všechna disponovala stejným obnosem:

VČ: V pohádce "Jak pejsek s kočičkou utratili dvě koruny" se pejsek s kočičkou vydali na pouť a každý si nesl s sebou jednu korunu.

JČ: "Kočička měla jednu korunu a šla koupit nové mýdlo."

Soudě podle zvolených témat, měl v této době Václav Čtvrtek z obou bratrů asi přece jen blíže k Josefovi, jehož pohádky byly zemitější a odehrávaly se ve skutečném, všem známém prostředí a vystupují v nich reálné postavy. Naproti tomu jeho lyričtěji založený bratr Karel občas do příběhů zapojil i nadpřirozené čili pověrečné bytosti jako např. rusalky, skřítky, strašidla, draky či vodníky. Do těchto témat se Václav Čtvrtek tehdy ještě nepouštěl. Všechna zvířátka i lidské postavy jsou konkrétní, odpozorované ze života. Pouze okrajově se pokusil oživit i nějakou věc (píšťalku, kukačku v hodinách) podobně, jako to činil i Josef Čapek (mluvící hračka, noční košilka). Karel Čermák

(pokračovat na 7. díl)

Přehled všech dílů

Václav Čtvrtek a jeho loupežník Rumcajs, 1. díl (vyšlo 9. 4. 2021)

Václav Čtvrtek a jeho loupežník Rumcajs, 2. díl (vyšlo 13. 4. 2021)

Václav Čtvrtek a jeho loupežník Rumcajs, 3. díl (vyšlo 22. 4. 2021)

Václav Čtvrtek a jeho loupežník Rumcajs, 4. díl (vyšlo 3. 5. 2021)

Václav Čtvrtek a jeho loupežník Rumcajs, 5. díl (vyšlo 14. 5. 2021)

Václav Čtvrtek a jeho loupežník Rumcajs, 6. díl (vyšlo 26. 5. 2021)

Václav Čtvrtek a jeho loupežník Rumcajs, 7. díl (vyšlo 28. 5. 2021)

Václav Čtvrtek a jeho loupežník Rumcajs, 8. díl (vyšlo 31. 5. 2021)